Stále aktuální báje

Když vyšla před čtyřiceti lety novela Čekání na barbary od jihoafrického a nyní australského autora Johna Maxwella Coetzeeho, označil ji list The New York Times za realistickou báji. Odehrává se totiž v blíže nespecifikovaném časoprostoru, o němž víme jen to, že vůkol je poušť a kdesi v horách se ukrývají divoši. A zároveň byla natolik vtahující, že recenzenti v JAR popisované imaginární impérium (či spíš kolonii) umisťovali do Afriky, zatímco v USA si prózu vykládali jako surrealistický kovbojský příběh z jihozápadní hranice. Když pak měla v roce 2005 premiéru stejnojmenná opera Philipa Glasse, psalo se o podobnosti s invazí do Iráku. A právě teď do zámořských kin přišla filmová adaptace knihy, jejíž režisér Ciro Guerra popisuje, jak začal mít při natáčení intenzivní pocit, že Coetzeeho román se odehrává „tady a teď“ – neboť k němu na place stále častěji přicházely zprávy o nástupu autoritářů a protestech vůči „imaginárním“ nepřátelům.

Bezejmenný hlavní hrdina a vypravěč knihy v jedné osobě je vzdělaný intelektuál středního věku; mírně zkorumpovaný soudce, který si přál pouze poklidný život v poklidné době. Výhled na bezstarostnou penzi však spolehlivému úředníkovi v pevnosti uprostřed odlehlého městečka na hranicích naruší zvěsti o nepokojích mezi barbary, jež přicházejí z metropole – a brzy taky první pochytaní a přivlečení „barbaři“, které vojáci v čele s krutým plukovníkem mučí. Což je v jeho očích nezákonné a probudí to v něm svědomí. Ujme se barbarské…