Roušky, distanc a pocit bezpečí

Start dalšího školního roku je přede dveřmi a nervozita by se dala krájet. Ředitelé a učitelé se chystají na příchod žáků, kličkují mezi měnícími se pravidly a zároveň řeší riziko, že se právě v jejich škole může kdykoli zopakovat stav z letošního jara, kdy vláda kvůli hrozbě nákazy koronavirem poslala děti na mnoho měsíců domů. Co si z jarní zkušenosti školní sektor vzal a jak se chystá na velmi nejistou sezonu?

Kdo tady bude učit?

Je týden před dnem D a ředitelka Základní školy Brigádníků v pražské čtvrti Strašnice Karin Marques u sebe v pracovně právě řeší, jak to bude od září s družinou. Na Brigádnících měli výjimečné podmínky, družina na této základce byla otevřena až do šesti, nejen do pěti odpoledne, jak je běžné, ale letos to budou muset změnit.

„Pořád mi chybí dva lidi,“ říká ředitelka, „budeme muset zkrátit odpolední družinu a oznamujeme rodičům, že pro čtvrtou třídu ji letos ani neotevřeme.“

Při chystání školy v době korony se snaží zajistit, aby se co nejméně mísily a potkávaly děti, které spolu nejsou v jedné třídě nebo vzdělávací skupině. Do nich se v některých předmětech spojují děti z jednoho ročníku a ona by ráda docílila toho, aby to tak bylo i odpoledne v družině. Tam už jí to ale bez smíchání dětí z různých tříd do pozdních odpoledních hodin úplně nevychází. Zvlášť když škola nemá dost vychovatelů či vychovatelek.

Jak bude vypadat dopolední výuka, aby se co nejvíc omezilo šíření nákazy, v tom má ředitelka jasno. Manuál vydaný ministerstvem toho školám moc nenařizuje, je rozčleněn do tří částí, informativní, povinné a doporučující, a právě v rovině doporučení je i – původně vládou avizovaná jako povinná – povinnost nosit ve společných prostorách školy roušky. Mnohým ředitelům se ulevilo a k rouškám jako ochraně nesáhli. Tady na Brigádníků si je ale děti i učitelé přece jen nasadí. „Jsou tu emocionální důvody, protože máme rádi své kolegy. Je jich tu pár, kteří už jsou starší nebo nemocní,“ říká Karin Marques. „Taky tím, doufám, výrazně snížíme riziko, že nám v případě karantény zavřou celou školu.“

Ve třídách při výuce žáci roušky mít nebudou, ale na chodbách, kde se potkávají s dětmi z jiných tříd, nebo dokonce ročníků, už ano. Když se pak bude trasovat, s kým se dítě, u nějž se prokáže přítomnost koronaviru, potkalo, mohlo by to znamenat, že půjde do karantény jen jedna třída nebo jeden ročník. „Budeme dodržovat vzdálenost na tři kroky, když se děti potkají s někým, kdo s nimi není ve třídě nebo ve vzdělávací skupině. Povedeme je k tomu, aby si zkrátka daly trochu rozestup, když se potkají třeba u jídelny.“

Ředitelka vyhlásila zákaz látkových kapesníků, zavedla papírové ručníky a děti si budou pravidelně mýt ruce. Ve všech třídách, v tělocvičně a po celé budově bude rozmístěna dezinfekce. Na úklid prostor zakoupila škola parní stroj. V jídelně zavádí škola časový režim tak, aby se nepotkávaly děti z různých ročníků.

Před ředitelnou se zrovna baví skupinka učitelek o tom, jak co nejlépe přestavět knihovnu. Prostory musela škola o prázdninách uvolnit, aby se do ní vešlo víc dětí – prvňáků je víc než míst. Prázdniny zde, stejně jako mnohde jinde, strávili přestavbami: kromě knihovny vzaly za své i výukové dílny. „Tříd je málo. Přestavovali jsme místnosti, už nemáme skoro žádné odborné prostory, nechali jsme jen laboratoř a počítačovou učebnu. Nemáme hudebnu ani výtvarnu a ten stav je neudržitelný. Družina je ve třídách, tu taky nemáme. Byty se staví, ale developeři nevybudovali ani jednu novou školu, alespoň tady u nás. Do pár let bude v městské části podle dat chybět asi padesát tříd,“ říká ředitelka, „v celé Praze to budou desetitisíce dětí bez prostoru.“

Ukazuje se, že problémy s chystáním školy na koronadobu jsou jen malý zlomek toho, co škola považuje za úskalí. Kromě prostor musí sehnat i učitele. „Korona rozhodně není na čele priorit,“ říká ředitelka a začne líčit, jak se shánějí učitelé: kdo to nějak umí, ani nemusí mít pedagogické vzdělání, a jak před ním klečí řada pražských ředitelů škol, předhánějí se, jak skvělé podmínky by mu mohli nabídnout. Když Karin Marques líčí, jak se jí nakonec podařilo zaměstnat dokonce učitele matematiky pro druhý stupeň, třicetiletého absolventa ekonomické školy, který touží učit a jde si dodělat pedagogické vzdělání, rozzáří se jí obličej. „Nebo mám úplně skvělou angličtinářku. Má zemědělku, ale strávila nějaký čas v Indonésii, učitelství si dostuduje, a ještě zpívá s kapelou. Takže to umí s publikem. Při zkušební hodině byla ohromná, okamžitě jsem ji přijala. To bylo štěstí,“ líčí ředitelka.