Jednou tady bude sám

Už v noci natáčím budík s tím, že pojedu do obchoďáku autem. Můžu si o hodinu déle pospat. Kašlu na veřejnou dopravu. U obchoďáku čeká Vojta. Přišel včas, 7.40. Přešlapuje, je neklidný. Je to jeho první pracovní zkušenost v životě. Rukama si zakrývá pusu a uchechtává se. V ruce drží zmuchlanou igelitku. Ihned si všímá, že nejsem namalovaná a mám jinak přehozené vlasy. Směje se mi, nelíbí se mu to a nemůže se přestat smát.

Jdeme do obchoďáku, druhým dnem tu pracuje jako brigádník. Má za úkol naskladňovat zboží do regálu. V červnu sice ukončil obor pečovatele na speciální střední škole, ale tuto práci dělat nechce. Proto se Vojta společně s rodiči obrátil na nás, neziskovou organizaci, abychom mu pomohli najít práci. Vojtův sen je mít v uchu naslouchátko a za pasem vysílačku, černý oblek a nejlépe neprůstřelnou vestu. Chce být sekuriťákem. Chce pomáhat a chránit. Chce být důležitý a potřebný pro lidi a to role sekuriťáka splňuje. Je těžké pro člověka s mentálním postižením práci v ostraze najít, proto začíná jako pomocná síla.

V práci mu asistuji. Brigádu jsem mu pomohla sehnat já. Kdyby volal sám a žádal o zaměstnání, jistě by ho nevzali. Obchoďáku jsme se jako neziskovka zavázali, že Vojtovi po celou dobu jeho pracovní doby poskytneme asistenci. Ze začátku ji bude jistě potřebovat. Je to pro obchoďák nová zkušenost, ale šli do toho. Paní vedoucí mi do telefonu řekla „přijďte s Vojtou, nějak to vymyslíme“. Tak jsme přišli.

Do šatny už Vojta trefí sám. Oblékne si červené pracovní triko, vyhrne si límec nahoru jako fotbalista a do kapsy si dává telefon, klíčky od šatny a kancelářský nožík. Rozřezávání balíků od vod ho velmi baví. Ptá se mě, co teď. Navádím jej k paní vedoucí do kanceláře. Ta mu zadává práci neuvěřitelným tempem se spoustou odborných výrazů. Ujišťuji se u Vojty, jestli instrukcím rozumí, a doufám, že řekne, že ne. Vojta ale odpoví po brněnsky „ba, ba“. Přijde k regálu a je ztracen. K postupu mu pomáhá fotka s vyfoceným regálem. Druhy dětských pitíček ale z obrázků nejdou poznat. Ptám se ho, kde si může zjistit, jaké pití a jakou příchuť má do regálu doplnit, když to z fotky nepozná. Aha, Vojta má v ruce druhý papír plný čísel, zkratek a kódů. Přemýšlím, jak Vojtovi systém přiblížit, jakou pomůcku mu vyrobit, aby se v plánech regálů vyznal. Mám to, lepítka: zelenou označím regál, žlutou pořadí v regálu. Vojta se chytá a už to tam sází.

Po chvíli se opět ztrácí – mystic dragon, fruit summer, zkratky příchutí dětských pití MNG + POM + LIM, watermelon, safari, fun alarm… Těm názvům nerozumí. Děti, které to pijí, asi také ne, a já rychle přemýšlím nad další pomůckou. Rozhodně by mu prospěl kurz angličtiny. Už teď vím, že večer budu vytvářet manuál krok za krokem a slovník překladu zkratek příchutí. Třeba to pomůže. Vojta stojí a kouká po prodejně, komentuje krásu žen, neví, kde skončil, neví, kde pokračovat. Směruji ho k lepítkům. Jednou tady bude sám, musí si umět poradit. Jak mu ještě můžu pomoci?

Vojta je tu šťastný. Hned druhý den ve své první práci v životě má kámoše. Už má rozdělený personál na ty, komu tyká a komu vyká. Vůbec nerozumí systému regálů a kódům na cenovkách, ale je šťastný mezi lidmi. Je hrdý na svou vedoucí. Respektuje ji více než mě. Na konci směny paní vedoucí není spokojená. Vojta je pomalý, neefektivní, ale věří, že se to časem naučí a možná si to i zapamatuje, jako jeho kolegové. To Vojtovi dodává naději. Těší se na další den do práce. A já doufám, že paní vedoucí nelituje svého rozhodnutí a že v jeho případě nebude pro firmu hlavní jeho finanční přínos. Jdu spát a myslím na osobu, která byla se mnou v začátcích mé práce velmi trpělivá a dala mi příležitost se zapracovat a včlenit mezi kolegy.

Autorka je sociální pracovnice.