Dopis z New Orleansu

Zbývají dva týdny do začátku školního roku a konečně dostáváme přesné instrukce, jak to letos bude vypadat. Měření teploty ještě v autě, následná dezinfekce a odchod v rozestupech ne do jídelny, kde žáci vždy společně zahajovali každý školní den odříkáním přísahy k americké vlajce, ale rovnou do tříd. Roušky na ústech po celý den, opakované umývání rukou a žádný blízký kontakt se spolužáky.

„Už jsi mi, mami, konečně objednala ty měkké roušky?“ ptá se již poněkolikáté dcera a odkazuje na to, že ty jednorázové papírové, které občas během léta musíme dát přes obličej, ji nepříjemně škrábou a nemůže se dočkat měkkých, látkových. Ela se tak strašně těší, až půjde letos do školy, že mezitím zapomněla na to, že ještě před měsícem každý večer fňukala do peřin kvůli tomu, že už jakožto třeťačka nebude moct na školním dvorku jezdit na koloběžkách. To ještě netuší, že koloběžky letos na dvorku asi vůbec nebudou.

Roušky nakoupené samozřejmě ještě nemám. Otevírám počítač a poté, co nacházím dětské bavlněné jednobarevné (nařízení školy), objednám je on-line a novinku hned druhý den hlásím Ele. Když balíček po pěti dnech konečně najde ve schránce, má menší Vánoce. A místo fňukání mi před spaním vypráví svůj plán: „Mami, takže mám pět roušek, každá má jinou barvu. Která barva je podle tebe dobrá na pondělí?“ ptá se a sama si vzápětí odpoví, že na pondělí pro ni sedí žlutá. „Musím si napsat na papír seznam. A mami, nemůžeš mi na tu roušku ušít kapsičku, kam si ten seznam dám, abych jej…