#DeleteFacebook

Dosavadní vývoj zatím nenaznačuje konec největší sociální sítě a odchody některých uživatelů pro Facebook neznamenají ani zásadní ekonomickou hrozbu. „Nemyslím si, že v nejbližších letech dojde k masivnímu odlivu uživatelů, ať už u nás nebo v jiné části světa,“ říká konzultant pro on-line komunikaci a sociální sítě Adam Zbiejczuk. Přesto má odchod z této platformy svůj společenský význam a naznačuje možný konec jedné kapitoly sociálních sítí. Osobnosti, které se tento krok rozhodly učinit, nejsou výjimkami ani v domácím kontextu. Proto jsme se jich zeptali na konkrétní důvody, které je k tomu vedly:

Lukáš Gregor

vysokoškolský pedagog, vedoucí ateliéru Animovaná tvorba na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně

Ač jsem měl na Facebooku rozsáhlou skupinu přátel („přátel“?), vztahy to byly vesměs povrchní. Leccos (a snadno) jsme o sobě věděli, scházelo mi však objevování odpovědí na otázku „Jak se máš?“ při osobním setkání, klidně i s mnohaměsíčním intervalem. Zatoužil jsem znovu být v kontaktu jen s menším množstvím kamarádů. A vyhodnotil jsem si, že nepotřebuji být tolik v obraze. Plnohodnotně „živit“ pár vztahů, zvláště pak ty v rodině, je nejen důležitější, ale na čas i náročné. Nechtěl jsem tříštit pozornost a sílu. Úmysl odejít ve mně postupně sílil. Možná za to mohly všelijaké prezidentské volby či migrační vlna, každopádně ačkoli Facebook napomáhá ve tvorbě bublin, prostor pro přátelství nasál zvláštní pachuť. I já jsem mnohdy velmi rychle odsuzoval a sepisoval emočně vypjatější komentáře. Facebook přestával být prostorem nejen pro kamarádství, ale i pro skutečnou diskusi. Podněcuje k roztržkám, rozdílům a oslabuje v nás potřebu pečlivěji nad sebou a okolím přemýšlet. Ohýbá nás a v malé nadsázce řečeno ohýbá i realitu. Ve finále mi k rozhodnutí napomohly aféry, které se pojily se zabezpečením dat. Když jsem opouštěl Facebook, zcela jsem odešel i z Instagramu a dal sbohem WhatsAppu.

Ondřej Slačálek

politolog, Univerzita Karlova

Byly to v zásadě banální důvody. Facebook ruší koncentraci. Posléze jsem se začal přistihovat, že se zaplétám hloub a hloub do debat, v nichž být zapletený nechci, že s lidmi, vůči nimž mám vcelku blízko, se hádám o odbočky a podružnosti, které najednou nabývaly ohromného významu a těkaví hadi facebookových debat zveličovali jejich význam. Že i když zrovna nejsem „na Facebooku“, myslím na debaty, které se tam odehrávají: že zkrátka není žádné on-line a off-line. Že Facebook prostupuje mojí realitou, kolonizuje ji a zvětšuje v ní význam těch méně zajímavých věcí. Vedle obrazovky je přece tolik knih a možných osobních setkání!

Navíc, i když samozřejmě není příjemné si to přiznat, facebookové diskuse v člověku snadno rozvíjí jeho nehezké vlastnosti – sklon poučovat nebo ve sporu druhého prostě trumfovat. A není nakonec tahle touha nad někým v debatě zvítězit nikoli chutí po vítězství argumentu, ale často spíš chutí to tomu druhému „natřít“, triumfovat nad ním? Jak daleko je to od touhy druhého ponížit, způsobit mu bolest? Ne snad, že by Facebook jistou sadistickou dimenzi do diskusí zavedl (stačí si přečíst většinu z velkých filozofických, politických či literárních polemik), ale řekl bych, že tuto jejich stránku akcentoval a dostal na denní bázi.

Velký český básník Lubor Kasal psal kdysi o literatuře optikou naděje „že slovo k slovu přileze – hra, při níž poražený vyřízne srdce z vítěze“. Poražený získá vítězovu empatii a ve světě slova nebude vítězů a poražených… Zdálo se mi, že na Facebooku nacházím perverzi této hluboce humanistické vize literatury. Že v protikladu k „republice literatury“ je to pomyslná země samých poražených pod psychickým tlakem virtuálně zprostředkovaných emocí. Poražených s neustále vyřezávanými srdci.