Odvrácená strana chvály

Ty jsi ale šikovný. Takový hezký obrázek. To se ti moc povedlo! Podobné věty všichni občas říkáme, když nám nějaké malé dítě s rozzářeným výrazem přinese ukázat svůj nejnovější výtvor, který právě dokončilo a chce na něj slyšet zpětnou vazbu od dospělého. Kdo má kolem sebe děti, ten asi ví, o čem je řeč: člověk se v takovou chvíli moc nerozmýšlí, má radost, že si ho dítě vybralo, a automaticky pronáší slova chvály s cílem dítě potěšit, případně motivovat do další tvorby. Možná vás ale překvapí, že taková reakce nemusí být vždy správná – a může být dokonce i škodlivá. Alespoň to tvrdí Paul L. Underwood, redaktor deníku The New York Times, sám také aktuálně otec šestileté dcery. Ve snaze zjistit, jak to s tou chválou u dětí vlastně je, Underwood oslovil psychology, prostudoval knihy o výchově a ve svém vlastním článku přišel s několika zajímavými úhly pohledu.

Cílem je tvorba

Říci dítěti, že je „úžasně šikovné“, se v danou chvíli může jevit jako neškodné, podle psycholožky Wendy S. Grolnick z Clarkovy univerzity ve Worcesteru má ale dobře míněná pochvala odvrácenou stranu. Pokud dítě uslyší, že je „úžasné“, případně že jeho obrázek je „krásný“, jeho cílem od té doby bude zaměřit se právě na tyto dvě věci. Stejnou reakci bude chtít od okolí slyšet znovu a znovu. Kreslení se pro něj snadno může stát aktivitou, jejímž cílem je uspokojit rodiče, nikoli užít si proces tvorby. A pokud taková intenzivní chvála po určité době přicházet přestane, dítě možná pastelky odloží,…