Kdo vydrží víc?

Na začátku minulého týdne se zdálo, že dějiny v Bělorusku kráčí jasným směrem. Minsk měl za sebou čtvrtmilionovou pokojnou demonstraci, kterou policie neměla odvahu ani schopnost tvrdě rozehnat. Na stranu protestujících se přidávaly veřejně známé osobnosti i několik členů režimní elity. Stávky ve státních fabrikách se rychle šířily a stále ještě vládce země Aljaksandr Lukašenka zažíval krutá ponížení – pracovníci jedné z velkých továren, dosud opora jeho režimu, ho pískáním a pokřikem vyhnali k prezidentské helikoptéře, kterou odletěl. Uběhlo osm dní od zfalšovaných voleb a následných brutálně potlačených protestů a revoluce byla v plném běhu.

Na konci týdne ty samé dějiny přešlapovaly na místě. Lukašenka byl stále u moci a jeho pozice se neotřásala. Státní represe se znovu pomalu rozjížděla. Už ne tak viditelně jako v případě masového pouličního násilí. Policie se začala zaměřovat na méně známé, ale důležité opozičníky a na organizátory stávek – buď je zastrašovala, nebo rovnou mizeli neznámo kam. Často zmiňovaná obava, že Lukašenkovi pomůže vojenskou silou Rusko, se nenaplnila. Nebylo to nutné, ruská podpora svému spojenci a přítomnost v Bělorusku má jinou a méně nápadnou podobu. Když vstoupili do stávky zaměstnanci státní televize, rychle je nahradili letadlem dopravení ruští pracovníci.

Výdrž stávkujících v továrnách a protestujících v ulicích nepolevovala. V běloruských nezávislých médiích a na sociálních sítích kolovaly další a další výpovědi lidí, kteří byli…