Je půl sedmé ráno, když připevňuji brašny na trekové kolo a vyrážím k nádraží. Vlak přijíždí včas, takže snad stihnu přípoj v Kolíně a okolo desáté budu na Moravě, abych si užila dny volna. I rychlík jede načas, věc nevídaná. V Pardubicích se ozve hlášení: příští stanice Choceň, tento vlak zde mimořádně končí. Ohromeně se rozhlížím, nikdo nevěnuje oznámení pozornost, asi chyba systému. Po chvíli ale nastupují lidé, kteří chtějí jet do Prahy a už svítí nápis „Cílová stanice Praha“! Nevěřícně vystupujeme a vrháme se k průvodčímu. Před Chocní byla vážná nehoda a náš rychlík nepokračuje, poradit nám nemůže. Chvíli pobíhám po nádraží, až zahlédnu hlouček lidí u pendolina. Průvodčí po krátké diskusi souhlasí, že mě i s kolem vezmou přes Hradec do Olomouce.
Následující dvě a půl hodiny sedím v poloprázdném vagonu a po rychlém přestupu jsem před polednem v Přerově. Je zataženo, ale dusno, nepříjemný je hluk a prach zvířený projíždějícími kamiony. Rychle se přesunuji do starého centra a obědvám. Pak zajdu do Muzea Komenského na malebném Horním náměstí. Muzeum sídlí v zámku a jsem jedinou návštěvnicí. Projdu si výstavu o povstání 1. května 1945 a expozici školních obrazů Zdeňka Buriana. Přerov už znám, takže si nasadím přilbu a po cyklotrase mířím směrem k Bystřici pod Hostýnem.
Cesta vede po staré opuštěné silnici, kde zarostlé příkopy ukrajují z asfaltu a jsou plné lučních květin, hmyzu a ptáků. Z louky se zvedne obrovský dravec a pomalu nabírá výšku. Vjíždím do vesnice Čechy, mám v plánu tu zajít na koupaliště. To sice objevím, jenže „pro nepřízeň počasí“ je uzavřené. Nejistě postávám u branky, zatímco přijíždí mladší žena k sousednímu občerstvení. Ptám se, jestli bych se mohla vykoupat: prý jedině se souhlasem správce. Volám mu a vysvětluji, že navštěvuji všechna koupaliště, na která natrefím, a chtěla bych si i v Čechách na Moravě zaplavat. Pán bručí, že jde o nestandardní prosbu, ale za chvíli procházím k modrému bazénu hezky položenému v travnatém údolí. Správce pozorně sleduje, jak plavu v průzračné vodě pod zamračenou oblohou. Pak si koupaliště vyfotím, mnohokrát děkuji a chci platit, ale muž jen mávne rukou.
Pokračuji do Dřevohostic a objevuji zajímavý zámek. Přes nádvoří, kde dva muži odklízejí sudy a krabice, přistupuji k pokladně. Mladý průvodce potvrzuje, že mohu navštívit věž, a vede mě nahoru. Nepořádek vysvětluje včerejším koncertem. Z věže je výhled na vesnici a nedaleké Hostýnské vrchy. Kupuji si turistickou vizitku a mířím do Bystřice. Ta mě příliš nenadchne, centrem vede hlavní dopravní tah a motám se mezi auty na náměstí a u zámku. Raději projedu parkem kolem potoka na koupaliště a doufám, že bude otevřené. Mám štěstí – mladík v pokladně mi beze všeho prodá lístek, i když vzápětí zjišťuji, že jsem v areálu jediná. Fotím si bazén s barevnými praporky a pak dlouho plavu sama, než se ke mně připojí další návštěvnice. Shodujeme se, že voda je fajn a omamná vůně velké lípy umocňuje zážitek.
Osvěžená se vydávám na cestu do kopců, tuto noc budu spát o pár kilometrů dál směrem na Holešov. Stoupání je namáhavé, ale poté se svah zase lomí prudce dolů. Vlevo se tyčí úpatí Hostýna, takže je jasné, že zítra si neodpočinu. Něco po šesté vstupuji do penzionu, kde mě vítají slovy: „Vy jste přijela až z Čech?“ Zjevně nemyslí ty nedaleké. S úlevou sundávám přilbu a jdu na večeři. Při čekání si prohlížím informační letáky a mapy a promýšlím plány na další den. V malém pokojíku usínám dřív, než si stačím připomenout dnešní zážitky.
Autorka je lektorkou cizích jazyků.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].