Lajkujeme normalizaci

Po zkušenosti s německou poválečnou debatou o nacismu padaly v Česku po revoluci otázky, kdy se ozvou i mladí Češi a začnou se ptát svých rodičů a prarodičů, co dělali během komunismu, proč tak dlouho snášeli nesvobodu a jestli se náhodou na jejím udržování také nepodíleli. Tohle dotazování by mohlo nejedné rodině zamotat hlavu: průkazku člena komunistické strany, jež měla na svědomí lidské životy, kriminalizovala lidi za pouhé názory a bezpočet jich obrala o majetek, mělo doma milion a půl obyvatel země a účast u fraškovitých voleb, jimiž režim vykazoval svoji popularitu, byla vzorná.

Teď jsme třicet let po svržení komunismu a dlouho očekávaná debata se rozjíždí, avšak překvapivým směrem. Na rozdíl od mladých Němců mladí Češi a Češky nepřicházejí za rodiči s výčitkou, ale vlastně naopak. Začínají říkat, že ten komunismus vlastně asi nebyl tak špatný, když v něm byli lidé tak spokojení. A to, že byli spokojení, čím dál častěji tvrdí nová generace historiků. I kvůli tomu se česká nedávná historie stává předmětem nečekaně vyhrocených sporů.

Nespadla z Marsu ani z Ruska

Asi nejvlivnějším reprezentantem nového pohledu na život s komunisty u moci je šestačtyřicetiletý Michal Pullmann. Ještě na začátku léta nepatřil mezi osoby, na které pravidelně narážíme v médiích i jinde ve veřejném prostoru a které by širší veřejnost znala. To se ale minulý měsíc změnilo. Přední český historik a momentálně i děkan Filozofické fakulty UK totiž poskytl rozhovory, v nichž opakovaně obhajoval názor, který asi hned tak nezapadne. Pullmann s odvoláním na historické bádání tvrdil, že Stalinův režim v Sovětském svazu vykazoval i během svého nejhoršího období ve třicátých letech, známého pod označením Velký teror, prvky demokratičnosti. Těmi měla být možnost dělníků hlasovat při stalinských procesech o trestech smrti pro své nadřízené.

Po těchto slovech se nejen strhla vlna laické kritiky, ale podle ohlasů zpozorněli i profesionální znalci historie. Pullmanna totiž posledních deset let znají jako předního reprezentanta tzv. revizionistické skupiny historiků, kteří se snaží změnit český pohled na novodobé dějiny, mají velký vliv na studenty historie a jejich práce má slušný ohlas.

Sám Pullmann bourá jeden pilíř našeho dosavadního historického vědění za druhým a někdy to vypadá, jako by si ho najal nějaký klub přátel normalizace. Jen tak namátkou z toho, co děkan v poslední době napsal nebo řekl:

„Státem patentované ústavy a jiné moudré hlavy vnucují představu, že normalizace byla ,totalitním režimem‘, v němž jsme se bez ustání třásli strachem před represí a ve skrytu duše čekali na okamžik, až to tady ,praskne‘, abychom vyšli do ulic s trikolorou na klopě.“

„Estébáci nepůsobí jako odporná monstra, nýbrž spíše jako přísní otcové, autoritativně dohlížející na svoje děti. Pohled na zaměstnance dnešních bezpečnostních agentur by rozhodně nahnal víc hrůzy.“

„Mnoho sovětských občanů se s klíčovými ideály socialismu, jako rovnost, pospolitost, solidarita nebo přátelství, upřímně ztotožňovalo.“

„Představa režimu jako vnější entity, která k nám spadla odněkud z Ruska nebo z Marsu a které se lidé jen podřizovali, je úplně mimo. Normalizační poměry byly totiž ,výsledkem společenských procesů, nikoli dovozu zvnějšku‘.“

„Jak vysvětlit příštím generacím rozpor mezi autoritativní podstatou diktatury – špiclováním, vyhazovy, povinnými manifestacemi – a idylickými obrazy reálněsocialistické každodennosti – dietlovskými seriály, gottovskou pop music a chalupářskou romantikou?“

Michal Pullmann nešetří ani své kolegy nebo svůj obor. Tvrdí, že za výzkumem komunismu, jak se prováděl po roce 1989, stojí politická objednávka porevoluční reprezentace, které se čeští historici poslušně podřizovali tak, jako se kdysi jejich předchůdci podřizovali vládnoucí komunistické straně. Tyhle Pullmannovy názory je třeba číst jako součást střetu, v němž se česká historiografie ocitla. Ten je přitom logickým důsledkem otevření se české vědy – a tedy i historiografie – světu. Jako revizionisté, tedy lidé usilující o přehodnocení zažitého názoru, byla označována skupina západních historiků a historiček už v šedesátých letech minulého století, kteří studovali stalinismus. Ti upozorňovali, že kromě krutých represí vidí v tehdejším Sovětském svazu kooperující společnost, tedy běžné lidi, kteří se i těm nejhorším represím přizpůsobují víc, než bylo možná nutné, a dokonce navzdory represím vykazují známky podpory Stalinova režimu. Tak mezi historiky vznikl zájem „o všední život“ lidí v totalitním státě, jehož cílem mělo být pátrat po nenápadné, ale zjevné veřejné podpoře diktátorů ze strany utlačovaných a tím lépe vysvětlit příčiny přežívání diktatur.