Strach, nebo víra?
Ve svobodném státě není nutné, aby se všichni shodli na výkladu minulosti
Nedávno proběhla na Facebooku pozoruhodná výměna. Historik Jiří Hoppe, specializující se na rok 1968, psal zmínku o invazi armád v srpnu téhož roku a nazval ji „národní tragédií“. Na to se ozvala francouzská historička pracující v Česku Muriel Blaive a zeptala se, proč Hoppe mluví o národní tragédii, když počet obětí na životech v srpnu 1968 je „malý“ a rozhodně výrazně nižší než třeba počet českých obětí za nacistické okupace, o níž se už tolik jako o národní tragédii nemluví.
Facebook má výhodu, že nikoho nelze donutit k odpovědi, a také Hoppe se rozhodl nereagovat. Epizoda ale naznačuje jemné zákruty sporu, který již delší čas vedou v Česku dvě skupiny historiků a jehož předmětem je normalizace, tedy období, které invaze v roce 1968 odstartovala. Právě Blaive nebo například děkan Filozofické fakulty UK Michal Pullmann patří mezi tzv. revizionistické historiky docházející k závěrům, které by ještě nedávno zněly jako čistá provokace. Třeba že okupace a s ní spojená normalizace nebyla národní tragédií, protože, jak revizionističtí historici tvrdí, česká společnost byla s komunistickým režimem brzy po odeznění prvotního šoku z invaze víceméně spokojena a ochotně se podílela na jeho udržení.
Autoři podobných tvrzení argumentují, že vyjadřují přesnější pohled na minulost, který je třeba i přes jeho nepříjemnost přijmout (viz detailněji v tématu). To je v zásadě pravda, zároveň ale sami mají na své práci co zlepšovat.
Až přišel Gorbačov
Interpretovat…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu