Slunce paprsky zahání sny. Vstávám v 7.48, dřív, než jsem chtěl. Švitoření vlaštovek zahajuje den svou hymnou, ale vždy, když jej chci nahrát, jak na potvoru ztichnou. Bolí mě záda, a tak sahám po synově knize Jóga na dobrou noc, abych se protáhl.
Chléb s máslem a meruňkovou marmeládou a půl litru bylinkového čaje mě provází snídaní. A pak už mě čeká degustace vzorků. Zaliju 1,1 gramu čaje 150 ml vroucí vody a počkám pět minut. Pěkně čtyři vzorky vedle sebe. Jenom jeden z nich mě zaujal – ostatní nemilosrdně vylévám. Na špatný čaj nemám čas ani místo. Ještě zapsat výsledky degustace a vrhám se do práce.
Kvůli covid-19 se nedostanu na čajovou zahradu – máme ji totiž až v Gruzii, a tak jsem se proměnil z farmáře na manažera. Kde jsou ty časy, kdy jsem loni touto dobou od rána seděl v čaji, netrpělivě převracel fermentující listy, a když byly zfermentovány přesně, jak mají být, spustili jsme starou sušičku, ve které se čaj „upekl“. Večer jsme pak sedli do dodávky a začala nám druhá šichta – vykoupit listí od bábušek z okolních vesnic.
Letos je všechno jinak. Od půlky března, kdy jsem českou část týmu krkolomně stahoval z Gruzie do Česka, sedím doma, v Lažánkách nedaleko Brna, tři tisíce kilometrů od „zahrady“, a místo do čaje se nořím do papírování. Dopoledne řeším objednávku od Oxalis. Transport se zadrhává, a jelikož jde o jednoho z klíčových zákazníků (po bezobalových obchodech druhého největšího klienta), snažíme se najít řešení. Navíc dokumentaci z realizovaných obchodů potřebujeme k získání úvěru v Gruzii.
První videohovor do Gruzie v domluvených 11 hodin nevychází, a tak o půl hodiny později volám znova. V záběru se objeví zpocený Avto – náš společník a aktuálně nejlepší produkční tea master v regionu. Moc mě nepřekvapuje, že je do půl pasu nahý. „Camarjoba, Mafo!“ mává před kamerou panákem Tea Spiritu a kope do sebe naši čajovou brandy. Známe se už dobrých deset let, a tak panák a vtípky o mafiánech a banditech zahajují náš rozhovor. Pak už ale řešíme vážné věci – výkup listů v nové oblasti. V horách jsme objevili volné tři hektary a rádi bychom motivovali místní, aby nám produkci prodávali i napřesrok. A řešíme také přestavbu manufaktury. Tady se moc neshodneme. Avto by rád zvětšil kapacitu, kdežto já tlačím na rozšiřování portfolia o nové druhy čajů. Po čtyřiceti minutách je moje mozková kapacita vyčerpaná. Vést jednání v ruštině je utrpením.
Po obědě sedím nad rozvojem produkce, jsem zodpovědný za nastavení nového procesu zpracování a nákup strojů. Už to řeším třetí týden a stres z tohoto úkolu mě už několikrát v noci probudil – jedná se o částku, která by mohla podnik položit. Naštěstí se nám podařilo získat část financí od UNDP (rozvojový program OSN). Ale stejně, kdyby to nevyšlo, přijdu o živobytí nejen já, ale i pět dalších lidí – mých přátel v Gruzii.
Pak kontaktuji výrobce přístrojů v Číně. Tentokrát komunikujeme přes WhatsApp. Jednání jde překvapivě hladce – až na cenu transportu. Přeprava přes půl světa z čínského Sia-menu do gruzínského přístavu Poti? 450 dolarů! Cena vylodění v Poti? 1250 dolarů! To se zbláznili, 1250 dolarů jen za vykládku a papíry? Dnes obchod neuzavřeme, budu se snažit uhrát lepší cenu. Ach jo, čím více se to táhne, tím méně jsem si v tom jistý.
Večer ještě absolvuji lekci fotografie na portálu Coursera a těším se, jak nápady z ní použiji v marketingu. Pak už mě žena jen jemně probudí a vytáhne z postele od syna. Čtení pohádek mě skvěle uspává. Je to určitě zdravé, neprospívá to ovšem našemu večernímu životu. A ten přece nechceme zazdít, že?
Autor pracuje v projektu Sdílená čajová zahrada, který se snaží o obnovu opuštěných čajových zahrad v Gruzii.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
