A co děti, máme je kam dát?

Jedna z nejlepších investic, kterou stát může podniknout, se týká dostupného a rozšířeného předškolního vzdělávání. Jde o výzkumy pevně podložený fakt, o čemž svědčí mimo jiné skutečnost, že propagátor této myšlenky, americký ekonom James Heckman, za svoje studie k tématu získal Nobelovu cenu. Podle Heckmana se jeden dolar investovaný do této agendy vrátí státu až devětkrát. Státu se tato investice vyplatí proto, že je s ní spojená vyšší porodnost, lepší prospěch dětí na vyšších vzdělávacích stupních nebo výrazné zlepšení životních vyhlídek pro děti z chudých rodin. Jak připomíná sociolog Daniel Prokop v knize Slepé skvrny, k lepšímu prospěchu školka nepostrkuje jen děti ze sociálně vyloučených rodin, ale i z rodin socioekonomicky průměrných. „I těm totiž přivyknutí si na dětský kolektiv pomůže v pozdějším začlenění do školy a některé aktivity ve školce přispějí k rozvoji předmatematických a jiných schopností,“ píše Prokop. Školky rovněž umožňují zejména chudším rodičům malých dětí, a to zejména matkám samoživitelkám, návrat do práce.

Proto je nepochopitelné, že český stát tuto příležitost dlouhodobě naplno nevyužívá: podobně jako na celé školství, i na jeho předškolní část dáváme ve srovnání s jinými státy OECD velmi málo. Chronický nedostatek míst v mateřských školkách, především pro mladší děti, od roku 2014 do značné míry vykrývaly tzv. dětské skupiny, financované z evropských fondů. Sice se školkám úplně nevyrovnaly ve vzdělávací funkci, rodiče si však…