V polích s cuketou

Pět hodin, čas vstávat. V polospánku se obléct, uvařit kafe, pak ranní hygiena – hlavně si umýt obličej studenou vodou, jinak se neproberu. Sbalit do tašky krabičky – svačinu, oběd a spoustu sladkých laskomin, to když dochází energie. Naplnit lahve vodou. Holínky na nohy, gumové kalhoty, pláštěnku a kecky s sebou a jedeme.

Je rosa, mokro, proto si oblíkáme gumový mundúr, který má zelenou barvu, takže jsme dokonale maskovaní. Vytáhnout nožíky, stoupnout si každý do své brázdy a jdeme na to.

Pole, které naše třináctičlenná skupina obdělává, má 16 hektarů. Jdete svojí brázdou, po pravé straně máte záhon, kde je každého půl metru rostlina, a vaším úkolem je uříznout každou cuketu, jež má 300 gramů a víc, a uložit ji do bedničky, která je na traktoru před vámi. Když je bedna plná, šoupnete ji na pás, který ji dopraví na vlek traktoru, a začnete plnit novou bedničku.

První dvě hodiny utíkají rychle. Ještě nemám sluchátka na uších, protože se mi líbí poslouchat probouzející se den. Když asi po dvou hodinách dojdeme k hromadě hnoje, víme, že nastává „přerva“, polsky pauza. Vytáhneme „kanapky“, tedy svačiny, a máme půl hodiny oddych. Poláci jsou perfektně vybavení, mají i termosky s teplým kafem. Mají to už za ta léta praxe vyladěné. Po přestávce dochází na sluchátka do uší, aby to líp utíkalo a mozek byl aspoň trochu zaměstnán. Díky bohu za podcasty.

Pokračujeme dál. S přibývajícími stupni ubývá vrstev a po sundání mikin je možné číst nápisy na tričkách: Beach life (život na pláži, to tak), Challenge yourself (hecni se, to sedí), Follow your dreams (následuj své sny, no nevím…).

Postupně většina Polek končí v podprsence. Leopardí, růžová, modrá s krajkou… Moje babička říká, že zima se nestydí. No, o létu a horku to platí dvojnásob. Jen spodní část těla zůstává zahalena – listy cuket škrábou, takže nezbývá než se péct v dlouhých kalhotách.

Někdy je oběd ve 12, jindy v jednu. Jdeme do kuchyňky, kde je boj o mikrovlnky. „Smašnego!“ Poláci moc nepoužívají slova jako prosím a děkuji, ale dobrou chuť vám popřeje vždycky každý. Tři čtvrtě hodiny uteče jako nic a mašírujeme zpět na pole. Je větší vedro než předtím. Nechce se. Začínat po pauze je snad horší než pauzu nemít vůbec.

Brázdy jsou dlouhé, jednu jdeme půl hodiny, někdy i déle. Záleží, kolik je cuket, když moc, traktor musí jet pomaleji než krokem. Zbývá ještě tak pět až šest hodin práce, když to dobře půjde a nenastane komplikace. Když nastane, jdeme uprostřed práce do haly na třídírnu, kde se dozvídáme, že je potřeba roztřídit a nakrabičkovat například 14 palet, což je práce tak na dvě hodiny.

Pak zpět na pole ohýbat se. Sním si poslední sladkou věc. Záda mě bolí čím dál víc, nohy taky, chci pryč a v duchu nadávám. Sobě, cuketám, všemu kolem. Když je nejhůř, pouštím si Příběhy 20. století. To mě vrací zpět na zem; uvědomím si, že jsem tu dobrovolně, mám dostatek jídla a pití a můžu kdykoli odjet.

Poslední brázda, skoro na cukety už nevidíme. Zapadá slunce. Pracujeme od východu do západu, od nevidím do nevidím. Náš poslední pracovní den, zítra odjíždíme. Nebýt toho, přijedeme o půl jedenácté na ubytovnu, navečeříme se a pak si musíme připravit jídlo na druhý den a dostaneme se spát přinejlepším o půlnoci, přičemž vstávat budeme znovu v pět. Obdivuju ty, kdo tu vydrží celou sezonu a jezdí sem do Nizozemska na sběr cuket už několik let. Každý den v týdnu minimálně 12 hodin práce na poli, většinou ale víc. Žádný volný den, žádný čas pro sebe. Práce, jídlo, spánek, práce, jídlo, spánek. Půl roku v kuse. Šetří na dům, na byt, na auto, na svatbu dětem… Plní si sny.