Dělníci kultury
Po 34 letech existence ohlásil svůj konec další významný hudební magazín – tentokrát britský měsíčník Q. V době největší slávy kolem roku 2000 se těšil dvousettisícovému nákladu, v posledním roce se počet prodaných výtisků propadl na 28 tisíc a výpadek inzerce v době koronavirové krize vlivné hudební médium dorazil.
Q tak pokračuje v trendu, který sledujeme v podstatě celá desátá léta, kdy jeden hudební časopis za druhým – od britského NME po americký Spin – končí s vydáváním tištěné verze. Ze scény s nimi mizí jak propracovanější hudební žurnalistika, tak způsoby vyprávění a hodnocení, které byly s populární hudbou po desetiletí spojené. Redakce Q na přelomu osmdesátých a devadesátých let pochopila dvě zásadní věci. První byla, že i muzikanti starší generace – byť nejsou zrovna v kurzu a jejich hvězda upadá – mají v zásobě dost lákavých historek, na které jsou čtenáři zvědaví. Druhá, že publikum miluje žebříčky, a tak ho začala zásobit přívalem „best of“ hitparád: o nejlepší debutové album všech dob, o nejlepší první skladbu na albu všech dob, o nejlepší živák a tak by šlo pokračovat. V Q totiž dobře věděli, že přesně o takovýchto věcech jsou fanoušci schopni se do úmoru hádat a jeden druhého nad pivem přesvědčovat o své pravdě.
Časopis ve své době vystihl, co publikum k popu cítí a čím je pro něj vzrušující. Podcenil ovšem něco, co se dotýká takřka všech časopisů, které byly v minulých sezonách…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
