Před lety zpívala skupina Greenhorns v písni Oranžovej expres: „Kam jedeš, tuláku? Nevím. Na New York? Nevím. Nebo na Nashville? Nevím, mně stačí, když slyším, jak ty pražce drncaj, důdá, důdá…“ Po zrušených konferencích v USA, Německu a Francii a odvolaných přednáškách na univerzitách ve Španělsku, Švédsku a Hongkongu se mi profláklý song Zelenáčů vybavil ve vlaku na první služební cestě od vypuknutí koronavirové epidemie – do Brna.
Když v březnu začaly mé pečlivě naplánované pracovní cesty padat jedna po druhé jako kostky domina, překvapilo mě, že pocit, jenž převažoval, byla úleva. Uvědomil jsem si, že s trochou nadsázky jsem posledních třicet let byl stále na cestách. Jsem zcela srozuměn se skutečností, že věda je založena na mezinárodní výměně zkušeností a spolupráci, a jezdit po světě mě v podstatě stále těší. Letos na jaře mi ale došlo, jak moc mě také baví sedět chvíli na zadku v práci, dohánět mnohaleté resty, dopisovat články, na jejichž rozdělané verze už padal prach, protože nikdy nebyl čas, a v klidu přemýšlet, jak dál s našimi výzkumy. A uvědomil jsem si, kolik práce se zahraničními kolegy či konferenčních výměn informací se dá realizovat přes Skype či Zoom.
Zápecnické období mi vydrželo asi čtvrt roku a bylo jedním z nejproduktivnějších během mé dosavadní vědecké kariéry. V červnu však u mě naplno vypukly cestovní abstinenční příznaky. Začala mi chybět nejen fyzická přítomnost kolegů na konferencích a seminářích, ale i věci, které normálně beru jako…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu