Dopisy

Babička lékařských záhad

Respekt 24/2020

Díky za zajímavý článek. Chyběla mi ale aspoň malá zmínka o Celestýnu Opitzovi, který v pražském špitále milosrdných bratří Na Františku provedl narkózu v roce 1847. Ve svém rodišti v Heřmánkovicích má pamětní desku.

Zdenka Vorlová

Koronavirus přebírá iniciativu

Respekt 29/2020

Reagujeme na text od Martina Uhlíře, konkrétně na část textu, kde se autor vyjadřuje k aktuálním protestům v Srbsku. Protesty nejsou namířené primárně proti opatřením nové karantény, ale proti účelovému nakládání s nouzovým stavem vládnoucí stranou během voleb. (Striktní opatření byla zrušena krizovým štábem vedeným dr. Predragem Konem týden před volbami na základě zmanipulovaného počtu nakažených. Den po volbách 22. června dr. Kon prohlásil, že situace s covid-19 je opět vážná, počet obětí rapidně stoupl a vláda se rozhodla obnovit policejní čas.) Protesty nevedou pravicoví radikálové, jak tvrdí pan Uhlíř, nejsou organizovány centrálně, paralelně protestuje mnoho vrstev obyvatel – z řad pravice i levice. Protesty jsou už od začátku vládou násilně potlačovány (za použití policejního násilí – slzného plynu, obušků, zatýkání demonstrantů) a v Srbsku navíc podléhají mediální cenzuře. Závažnost situace byla v Srbsku zprostředkována pouze televizí N1, která je z místních stanic jediná nezávislá na režimu vlády. Kvůli tomu i zahraniční média většinou prezentují převzatý a pokřivený obraz situace, ve kterém se vládě podařilo prezentovat protesty jako nesouhlas s proticovidovými opatřeními. Protesty v Srbsku se vymezují právě vůči autoritářskému režimu prezidenta Aleksandara Vučiće. Dávat je do kontextu politiky Donalda Trumpa a Jaira Bolsonara – a vyvozovat z toho, jak píše autor článku, že „jako by část lidstva už měla dost života založeného na vědě a demokracii a toužila po nějaké hluboké změně – snad po návratu někam do středověku s jeho důrazem na tradice a nezpochybnitelnou roli panovníka i vyšších sil“ – je scestné a převrací smysl protestů o 180 stupňů.

Darjan Hardi a Klára Zahrádková

Pište zprávně česky

Respekt 29/2020

Váš článek o češtině dobře shrnuje současnou diskusi o přístupu k našemu rodnému jazyku, zapomíná však, stejně jako diskuse sama, na dvě důležité otázky:

Co je to jazyk a k čemu jej používáme? K čemu by mělo vést studium (myslím studium obecně)?

Jazyk je systém, pomocí kterého se dorozumíváme. Systém vyžaduje pravidla, v systému je potřeba mít jasně definované některé věci. Mělo by jít o to, abychom pomocí jazyka vyjádřili co nejpřesněji myšlenku, kterou chceme sdělit.

Sám této mé myšlence v úvodu svého článku (možná nevědomky) přitakáváte. Interpunkce dělí naši písemnou výpověď do logických celků – proto jsou v některých případech čárky nutné a jindy ne. Jazyk má logickou stavbu a ta nám umožňuje se navzájem pochopit. Toto je podle mne potřeba si uvědomit a podle toho k jazyku přistupovat. Je to velmi důležité zvlášť v dnešní době, kdy se jazyk stává ve veřejném prostoru jakýmsi rozbředlým a nic neříkajícím nástrojem. Musíme tedy chápat obsah, než se rozhodneme reformovat formu. (Zní to divně, ale je to správně – krásná ukázka vztahů mezi slovy!)

A tím se dostávám k druhému bodu. Pokud má studium vést pouze k tomu, abychom něco uměli, pak je způsob učení češtiny na našich školách v pořádku. Lidé se učí, jak, ale ne proč. Podle mne by nás však mělo studium učit především myslet. A k tomu je rodný jazyk skvělým nástrojem. Obsahuje určité zákonitosti, vztahy atd., které je pro nás jednodušší odhalit, protože nás nebrzdí neznalost základů. Jedním z důvodů, proč to takto nemůže fungovat, je bohužel fakt, že v naší společnosti převládá pocit, že pro studium humanitních oborů (a tedy i rodného jazyka) nepotřebujeme být vybaveni logickým uvažováním. Že stačí se věci naučit nazpaměť.

Podle mne je tedy řešením dnešní situace nikoli reforma pravopisu, ale změna v přístupu k výuce. Místo pravidel používat výkladový slovník; místo učení se spojek uvozujících vedlejší věty nazpaměť diskuse o tom, jakou informaci tyto věty obsahují; místo šprtání prostě pochopení… A také důsledné používání spisovné (nikoli hovorové) češtiny v médiích i „za katedrou“. Aby se naše děti neučily spisovnou češtinu za chvíli jako cizí jazyk.

Mgr. Eva Kopečková, Lingea, Brno

Bulharská měna je euro

Respekt 30/2020

Velmi oceňuji stať Jiřího Nádoby. Souhlasím, že jde především o politické pouto s bohatou a civilizovanou Evropou. Moudrý postup Chorvatska a Bulharska ke stabilizované Unii by měl být pro nás s naší historií další inspirací. Jen bych snad doplnil, že u nás byl strach ze vstupu do eurozóny vyvolán a trvale podporován protievropskou politikou Václava Klause. Vzpomeňme jen jeho nacionalistických „tanečků“ kolem podpisu Lisabonské smlouvy. I Andrej Babiš, kdysi podnikatelský podporovatel zavedení eura, má dnes prioritu udržení politické moci, a proto postupuje populisticky převážně podle doporučení svých „marketingových chlapců“. Lživá argumentace o nebezpečí zvýšení cen při přechodu na euro, ručení za řecké dluhy a uměle zdůrazňované technikálie by snad neměly přemýšlející obyvatele ČR odradit od toho nejpodstatnějšího, a to je naše stabilní evropská budoucnost v dnešním křehkém světě. Mám vážné obavy, že s nezodpovědnou vládní politikou skončíme s nepřiměřenými dluhy, s vysokou inflací (již dnes ceny potravin stouply o šest procent) a navíc izolováni se skupinou východních šesti zemí s těžko srozumitelnou politikou. Současné „chytračení“ ČR v unijních záležitostech je nejen velkým omylem, ale především sebestřednou hloupostí s možná velmi těžko napravitelnými důsledky.

Jaroslav Šuchman, ekonom a diplomat