Dopis z Ericeiry

Na letišti Humberta Delgada je dnes mrtvo. Koronavirus pozabíjel většinu luxusních obchodů a restaurací se zdravým jídlem a na přistávací ploše stojí zaparkované airbusy portugalské společnosti TAP jeden vedle druhého. Je na to docela hezký, hořkosladký pohled.

Já jsem se ale při cestě z Prahy přes Amsterdam do Lisabonu měl dobře. Letadla jsou poloprázdná a z posádky je cítit něco jako vděk, že jsme se znovu vydali na cestu a aspoň trochu tomuto odvětví pomohli. Při přistání se nám dokonce kapitán omluvil, že s letadlem třísknul o přistávací plochu. Já si ale ničeho zvláštního nevšiml. Před malým letištěm, kde je obyčejně shluk taxikářů, cestovatelů, bezdomovců, žebráků a policistů, je taky mrtvo. Pár lidí stojí uprostřed rozkopaného parkoviště a kouří. Roušky mají pod bradou.

Portugalská cesta virovou pandemií byla… portugalská. Od počátečního březnového ležérního nevím přes agresivní omezení v dubnu a květnu po zmatené uvolňování v červnu se přece jen portugalské společnosti podařilo vyhnout katastrofě, do které se vřítilo sousední Španělsko. Na otázku, v čem byl ten rozdíl, se snaží přijít kdekdo. Já si myslím, že Španělé jsou prostě větší pankáči a v počátcích pandemie veškerá doporučení vlády ignorovali. Portugalci jsou jako Češi. Řeknete jim, že mají sedět doma, tak pustí porno a sedí doma. Španěl ale jde protestovat, házet molotovy a bít se s policií.

Na těch pět metrů od dveří hospody ke stolu si musím vzít roušku. Když si sednu, můžu…