Žádný kompromis

Návrat Hongkongu pod správu Číny v roce 1997 je možné vnímat jako velkou zkoušku vládců v Pekingu. Dokážou tolerovat, aby se jedno velkoměsto v miliardové říši těšilo svobodě slova a vládě práva? Splní svůj závazek, že si Hongkong zachová do roku 2047 výraznou autonomii? Ukážou vnějšímu světu, že formule „jedna země, dva systémy“ může fungovat a stát se nástrojem pro řešení budoucnosti Tchaj-wanu?  Na přelomu června a července Čína na tyto otázky odpověděla rezolutním „ne“. Schválila zákon o „národní bezpečnosti“, jenž čínský způsob správy a zacházení s opozicí šíří do Hongkongu a zásadně narušuje jeho autonomii. Vypovídající je samotný způsob vzniku zákona. Obyvatelé Hongkongu – a to podle dostupných informací ani jeho propekingská exekutiva – na jeho utváření neměli žádný vliv a přesné znění si mohli přečíst až mnoho hodin po jeho schválení. Hned druhého dne, 1. července, začala policie nová pravidla vymáhat. Za separatismus, terorismus, podvracení státní moci a napomáhání cizím mocnostem nyní hrozí dlouhé, až doživotní vězení. Tyto přečiny jsou formulovány způsobem, který dává prokurátorům značnou volnost v jejich použití, a zvyšují nejistotu obyvatel Hongkongu ohledně toho, co si vlastně mohou dovolit. Jmenované jsou však některé body, jež odkazují na strategii demonstrantů z minulého roku: podpora uvalení sankcí vůči Číně či Hongkongu a „vyvolávání nenávisti“ proti vládě je příkladem napomáhání cizím mocnostem, ničení vládních budov formou podvracení státu, cílené…