Soběstačnost?

Dá se vůbec řešit problém, pokud ani neumíme správně nazvat dotyčnou položku ve statistikách? Exemplárním příkladem budiž debata o poslaneckém návrhu, abychom kvótami na domácí zboží v obchodech podpořili českou potravinovou soběstačnost.

Sešly se námitky, že návrh popírá smysl společného evropského trhu. Nebo že vymezení státní hranicí nedává valný smysl. Pokud chceme více místního zboží, měly by v českobudějovických obchodech být vedle potravin z Třeboňska dodávky z Waldviertelu spíše než z Moravy. Jenomže hlavní vada tkví jinde: o soběstačnost přece vůbec nejde.

Slovo s existenciálním nádechem se nevynořilo náhodou. Používají ho oficiální statistiky ministerstva zemědělství. Ale špatně. Referují, že domácí produkce tvoří jenom 52 procent naší spotřeby vepřového a 71 procent brambor. Slovník spisovné češtiny praví, že „soběstačný“ je „vystačující se svými vlastními prostředky“. Česko ovšem nemá sebemenší potíž vypěstovat všechny zemáky a odchovat všechna prasata, která potřebuje. Namísto nich však kupujeme dovážené. Ponejvíce proto, že jsou levnější. Naše potíž není malá sobě-stačnost, nýbrž nízká sobě-kupnost.

V mnoha komoditách máme naopak velké přebytky. Česko předloni vypěstovalo o 68 procent více pšenice, než kolik spotřebovalo. Měli jsme rezervu 59 procent cukru, 13 procent ječmene, 38 procent mléka a 22 procent hovězího. Kdyby tuzemská rostlinná produkce bezezbytku přešla na biozemědělství (které opatrněji hospodaří s půdou, a proto dává o něco nižší…