Mezi Marlowem a vědomím lidskosti

Stačí se začíst do úvodní epizody románu Až se ti zatočí hlava, v níž stárnoucí novinář Johan sedí na záchodě a srovnává se s faktem, že ho právě vyhodili z práce, a čtenáři znavenému současnou českou prózou je jasné, že Ondřej Štindl umí psát. Nezdržuje se spikleneckým pokukováním, zda někoho dostatečně ohromil či naštval, ani nepasíruje příběh skrz filtr snadno vyrobitelných emocí. Rozehraje výchozí situaci a na ni až maniakálně rychle vrší další a další dějové zvraty. Člověk má pocit, že už se vše sesype, ale příběh drží až do samého konce, který ještě vygraduje. Vesměs s vnitřní logikou, a přitom s překvapivými zvraty, s kompoziční čistotou a funkčností všech součástek.

Štindl i ve svém třetím románu zůstává věrný tomu, na čem založil už debutovou antiutopii Mondschein i třívrstvý román K hranici. Jeho postavy dostane tlak osudu či dějinných sil do úzkých – a ony namísto přetvarování revoltují, byť nevidí zřetelný cíl. Autor opakovaně píše o potřebě uchovat si elementární lidskost, i když není šance stát se kladným hrdinou. Anebo chránit život druhého, když už ten můj je beznadějně zpackaný.

Právo se mstít

Silnou stránkou je tu opět civilní, ale sugestivní popis a monologické promluvy hlavní postavy, která neumí či nechce vysvětlit věci i dalším figurám. Svět nového románu je přitom velmi komorní. Kromě novináře Johana, který svou kariéru založil na slovech, a tak po vyhazovu zkusí přejít k činům, má kniha už jen druhý nosný pilíř:…