Jak z nás všechno spadlo

Probouzím se kolem osmé, neklidná noc ještě doznívá. „Už o tom víte?“ chodí nám dotazy od rodiny a od přátel. Víme. Od včerejšího večera nic jiného neřešíme – naše plánovaná sobotní cesta do Slovinska možná nedopadne, protože nás Slovinci zařadili na „žlutý seznam“ rizikových zemí. Petr studuje aktuality na Twitteru a společně zvažujeme, jestli jít na test na covid, na který jsme se předchozí večer pro jistotu objednali. Domlouváme se, že se rozhodneme během dne podle aktuálních informací. Při snídani mi v hlavě běží různé scénáře dovolené, kdyby nakonec Slovinsko nevyšlo – času na přemýšlení bylo v noci dost.

Po snídani vyrážím na jógu, cestou si voláme s kamarádkou: „Hele, nejde o život, strejda přišel v březnu o sto tisíc kvůli dovolené a taky to nějak musel zvládnout!“ Je to pravda, řeším trable prvního světa, jak by řekla jiná kamarádka. Na józe se zrelaxuju v „pozici mrtvoly“ a pak si jdu navodit prázdninovou náladu do Triko kafe. „Už jsi slyšela o tom Slovinsku?“ baví se u vedlejšího stolu dvě slečny.

Průběžně sleduji Twitter a rozčilují mě arogantní výpady některých českých politiků směrem ke slovinské straně a neochota si přiznat a pojmenovat, co tuto situaci u nás způsobilo.

„Když nebudeme mít test, skončíme možná ve čtrnáctidenní karanténě,“ svěřuji se při placení slečně za barem. „Týjo, tak to vám teda nezávidím. My letos jedeme radši do Krkonoš,“ říká a přeje mi hodně štěstí. V jednu má být tisková konference, kde se oznámí, jestli bude test na covid při cestě do Slovinska vyžadován, nebo ne. Na test mám jít o půl druhé – ve čtvrt na dvě mi přijde SMS od Petra: „Tak test potřebujeme.“

Běžím areálem Nemocnice Na Bulovce po nasprejovaných šipkách a dobíhám na místo, které působí dost neutěšeně. Na asfaltu před budovou stojí rozvrzaný stůl, na něm dva platební terminály a dezinfekce. Tak tady se rozhodne. Moc milá sestřička mě srdečně vítá, po pár formalitách a zaplacení vyrážím za doktorem, který na mě už z dálky vesele mává. „Nebojte, já budu rychlej a něžnej,“ snaží se mě uklidnit a pouští mi hudbu ze Spotify. „Bez muziky bych se tu zbláznil,“ říká a zasouvá mi špachtli do nosu. Za odměnu dostávám bonbon s logem ČEZ. „Na Slovinsko mám krásný vzpomínky, hlavně na vnitrozemí,“ zasní se doktor při loučení. Když vyšetří i Petra, koukáme, kdo je ve frontě po nás. Řádová sestra a starší pán, kterému test napoprvé nevyšel ani pozitivní, ani negativní. Říkáme si, co budeme asi dělat zítra, když se nám to stane taky.

Cucáme ČEZ bonbony a cestou k bráně potkáváme sedmičlennou rodinu, která pravděpodobně míří rovněž na test. V duchu přemýšlím, o kolik se asi prodraží jejich dovolená…

Cestou domů potkávám písničkářku Báru Zmekovou: „Bohinjské jezero, to je úžasný místo, počkej, až tam budete! Sednete si na břeh, vykoupete se a uvidíš, jak z vás všechno spadne.“ Kéž by… Mezitím na Twitteru zjišťuji, že Lotyšsko a Estonsko nepustí Čechy ani s testem. Doma začínám dost opatrně a zvolna balit. Večer se na zahradě zdravím s paní domácí: „Eliško, Slovinsko a hlavně Piran, to je nádhera, byli jsme tam kdysi na svatební cestě!“ Slibuju jí, že jestli to dobře dopadne, pošleme pohled a dáme si na jejich počest v Piranu drink.

Epilog: Je 6. července, sedíme na břehu Bohinjského jezera, a jak říkala Bára, všechno z nás spadlo. Navíc jsme se právě na stránkách iROZHLAS.cz dočetli, že Slovinsko vrátilo Česko mezi bezpečné země. V pokoji nám leží dva negativní testy na covid (které po nás na hranicích nakonec nikdo nechtěl), a když zaslechneme nějaké Čechy, říkáme si, jak asi začala jejich dovolená…

Autorka je hudebnice a publicistka.