Dopisy

Žádanka na výlet

Respekt 26/2020

Z přírody se bohužel (a z Krkonoš obzvlášť) stalo jedno velké adrenalinové zkomercializované sportoviště s pocitem společnosti „máme na to nárok“, podporované reklamami typu „nevaž se, odvaž se“, a tak lidé přestali přírodu vnímat jako přírodu a očekávají, že je bude pouze bavit. Navíc je v poslední době jakousi bezmyšlenkovitou módou pochlubit se, že jsem tam byl také, a uznávanou frajeřinou, že jsem hřebenovku zvládl(a) se žabkami na nohou, však ona se horská služba případně postará a doktoři mě dají dohromady. Snížená úcta k okolí a k vlastnímu pudu sebezáchovy se ostatně projevuje nejen v horách.

Myslím, že zde může pomoci pouze dlouhodobá všeobecná výchova, ovšem asi by bylo potřeba začít u výchovných vzorů samotných.

Karel Novák, Praha

Učit se méně a veseleji

Respekt 27–28/2020

Vážený pane Švehlo,

co se týká školství, opakovaně se v tisku objevují jisté teze, jejichž zpochybnění již snad ani není možné. Takové jsou i ve vašem článku.

Jedna je tato: „Sestavování otázek pro maturity a přijímačky vychází ze státních osnov a pravidelně se v nich objevují špeky, které se dají zvládnout pouze důsledným naplněním osnov.“ Beru vás za slovo: Můžete uvést aspoň ve třech letech v každém testu aspoň dva takové maturitní špeky?

A ještě bych měla jednu otázku: máte nějaká data k počtu rodičů, kteří platí svým dětem-maturantům doučování? Z čeho vycházíte ve své větě „Rodiče v panice, že jejich děti u maturit a přijímaček neuspějí, začali dávat školám najevo, že si nějaké škrtání ve školních osnovách nepřejí, a naopak začali dětem platit doučování“?

Nemyslím si, že je vše ve školství dokonalé, argumenty kritiků mi však mnohdy připadají vágní a postavené na dojmech.

Magda Špetíková

Normálně a bez úchylek

Respekt 27–28/2020

Silvie Lauder parafrázuje ve své glose, ve které se zabývá problémy genderové politiky v Rumunsku, názor rumunského fyzika Stefana Irimicia, že „postavit univerzitní obor mimo zákon je zcela absurdní“. S tím samozřejmě nelze než souhlasit. Již méně souhlasím s paralelou, kterou se autorka snaží vytvořit mezi vývojovými tendencemi v Rumunsku a situací v České republice. Nedomnívám se, že by zánik dvou v glose zmiňovaných samostatných kateder genderových studií byl cílenou snahou o marginalizaci tématu, a to z více důvodů. Univerzity v České republice začínají čím dál intenzivněji fungovat jako firmy, což je jejich zaměstnancům také neustále zdůrazňováno. Otázku, zda se jedná o žádoucí vývoj, či nikoli, bych zde ponechala otevřenou. Postupuje se podle motta: Co je rentabilní a o co je zájem, to přežije. Každopádně bych tedy za zrušením samostatných kateder genderových studií hledala spíše důvody organizačně-finančního rázu než snahu o marginalizaci tématu. Z osobní zkušenosti akademické pracovnice nemám pocit, že by se téma genderu upozaďovalo. O genderových tématech se živě diskutuje a vznikají odborné publikace i na katedrách, které nejsou primárně tímto směrem zaměřeny. Jen na své domovské katedře germanistiky vím nejméně o jedné vznikající dizertační práci na čistě genderové téma. Ani ve veřejném prostoru nejsou rozhovory například o transgenderu ničím výjimečným. Největší svízel podle mě spočívá v tom, že autorka vychází z předpokladu, že genderová studia by měla mít na univerzitách autonomní existenci automaticky zajištěnou. Jinak se jedná o cílenou marginalizaci. Nemyslím si to. Domnívám se, že je nutné postupovat přesně opačně: Nejdříve je třeba nalézt pádné důvody pro to, že téma gender je natolik nosné, aby „utáhlo“ existenci samostatného studijního oboru. Argument precedentem (tj. „někde jinde to tak mají“) nepokládám za validní. Píši tento komentář vlastně z jediného důvodu – obávám se, že když bude při každé příležitosti zaznívat volání o pomoc před „tažením proti ‚genderové ideologii‘“, mohlo by to nakonec dopadnout jako s pasáčkem v pohádce, který neustále křičí „Vlk! Vlk!“, i když nablízku žádný není. Kdyby jednou mělo jít opravdu do tuhého, nikdo se nezvedne.

Marie Krappmann, katedra germanistiky FF UP Olomouc