Chamsiya, část 1.: Kdo je dobrý doktor?

Asi tak… dvacet,“ odpověděla váhavě Chamsiya na dotaz ohledně svého věku. Potkávala jsem ji, jak chodí prodávat sladkou teplou kaši z prosné mouky, tzv. bouillie. Na kolečku před sebou tlačila desetilitrovou plastovou bandasku, na bedrech v šátku mimino a většinou ji doprovázeli dva další caparti kolem tří a pěti let. Na její jméno jsem se musela znovu přeptat sousedovic zahradníka Moussy – jednou se mi sice představila, ale její hausské, pro mě nezvykle znějící jméno, jsem zapomněla. „Myslíš ta černá?“ odpověděl zahradník. Rovněž černý, ale podle všeho zdaleka ne tolik jako dívka s kaší.

Mohlo jí být patnáct, stejně jako pětatřicet, u mladých žen jejího typu to jde jen těžko rozlišit. Ladná křivka mladistvých vzpřímených zad, útlé paže a i zpod zahalení patrné vzdouvající se prsy byly v přímém rozporu s mozolnatými upracovanými dlaněmi. S malými dětmi nakládala se samozřejmostí zkušené matky, zároveň jsem ji ale vídala důvěrně se chichotat se středoškolačkami, které poznáte podle typických uniforem tvořených u děvčat dlouhou béžovou sukní a světle modrým hidžábem – lépe řečeno jeho západoafrickou variantou splývající až na úroveň stehen. Ucucávaly přitom kaši z malých igelitových sáčků zavázaných na uzlík a s odkousnutým dolním rožkem. V podobných sáčcích se prodává také pitná voda, nazývaná i ve frankofonní Africe „pju uota“ (zkomoleninou anglického „pure water“).

Blíže jsme se seznámily až jedné parné noci, kdy u nás Chamsiya zazvonila s prosbou o pomoc s dusícím se…