České vysoké školy za sebou mají semestr, jaký nikdy předtím nezažily. Na jeho začátku se musely rychle přeorientovat z klasické výuky, při níž se profesoři a studenti setkávají tváří v tvář na fakultách, na distanční vzdělávání, kdy se setkávali ve virtuálních učebnách. Případně se nesetkávali vůbec a měli k dispozici nahrané přednášky nebo jen povinné texty a úkoly z hodiny na hodinu. I blížící se přijímací zkoušky proběhnou kvůli opatřením spojeným s pandemií koronaviru na dálku. Nová zkušenost podle některých znamenala impulz, jejž tuzemské školství potřebovalo (nechme stranou jeho podfinancování). Nutnost plošně si osvojit moderní technologie či nástroje a integrovat je do akademické práce – i administrativy – jej skokově posunula do 21. století. Distanční vzdělávání nabídlo řešení krize, ale má i svá úskalí a dopady, které sahají podstatně dál než k otázce, jestli je lepší Zoom, nebo Google Meet.
Do Česka s pandemií dorazila debata, která v anglosaském světě odstartovala už v souvislosti s boomem on-line vzdělávání v devadesátých letech. Řada institucí začala nabízet on-line kurzy a s nimi i údajnou revoluci ve vzdělávání stojící na zázraku technologie. Nový model – slibovali jeho propagátoři často z řad digitálních firem, které v něm byly ekonomicky zainteresované – měl umožnit přístup ke studiu co největšímu počtu studentů bez geografických či časových omezení. Přilákat je mělo i nižší školné. Rozšířit program on-line o tisíce studentů nevyžadovalo najímat…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
