Šoková terapie a její limity

Patří násilnosti k legitimním způsobům, jak se vzbouřit proti nehybnému a nespravedlivému systému? Ve Spojených státech bylo v uplynulých týdnech k vidění násilí habaděj. Protesty proti policejní vraždě černého Američana George Floyda měly původně poklidný průběh, to ale dlouho nevydrželo. Ne že by se vzpoura statisíců rozzlobených lidí plošně proměnila v rabování či snad fyzické napadání nepřátel – i když plamenů, vypleněných obchodů a roztřískaného mobiliáře bylo na ulicích amerických velkoměst více než dost. Vzápětí se rozběhla debata o tom, zda je tohle všechno vůbec přípustné a jestli tím protesty neztrácejí na své legitimitě tím, že proti policejnímu násilí stojí opět zase jenom násilí, ovšem tentokrát ze strany demonstrantů.

Samotní demonstranti neměli v uplynulých dnech úplně jasno. Týdeník The New Yorker například přinesl reportáž zachycující mladé aktivisty, jak se snaží svým „kolegům“ rabování přímo na místě rozmluvit. „Nejsme tady přece kvůli cigaretám a chlastu,“ volala na rozjívené mladíky osmnáctiletá dívka a nebyla sama.

Jiná, o něco starší a zkušenější Afroameričanka, demokratická starostka Atlanty Keisha Lance Bottoms, měla vůči násilnostem během demonstrací ještě silnější výhrady. „Jste hanbou našeho města,“ prohlásila na adresu násilníků. „Zostuzujete jméno George Floyda a kohokoli dalšího, koho v této zemi zabili. Máme na víc. Jděte domů. Jestli chcete něco změnit, registrujte se k volbám. Tohle není dědictví hnutí za občanská práva, tohle je jenom…