Reportáž z obnoveného Dejvického divadla

Martin Myšička sedí půl hodinu před představením uprostřed prořídlého jeviště Dejvického divadla, kterému už třetí rok šéfuje. Důvod, proč je v sále první červnové úterý rozestavěno jen padesát židlí místo standardních sto dvaceti pěti, samozřejmě nelze hledat v malém zájmu o repertoár populárního souboru – a zjevně ani v obavách návštěvníků: jde o vládní nařízení v rámci boje proti pandemii. Přísná pravidla sice v posledních týdnech z našich životů ustupují, pořád ale mají silný dopad na běžný provoz divadla.

U vchodu se divákům, kteří musí mít povinně roušky i během představení, měří teplota bezdotykovými teploměry, nefunguje divadelní bar a sedadla jsou rozestavěná s většími rozestupy. Herci ani herečky na pódiu roušky mít nemusí, mimo něj však zatím ano. „Cítíme předstartovní horečku, ale doufám, že až se rozjede představení, budeme mít pocit, že se vážně vracíme do normálu,“ říká umělecký šéf divadla Martin Myšička.

K návratu do zmíněného „normálu“ Dejvickému divadlu pomohla aukce vstupenek. Divadlo se rozhodlo lístky dražit od běžné hodnoty jedné vstupenky čtyři sta korun a diváci mohli cenu dobrovolně navýšit jako vyjádření podpory zdejšímu souboru. Padesát nejvyšších nabídek pak získalo lístky na dané představení. „Kvůli pauze jsme v těžké ztrátě, a navíc máme sál kvůli opatřením zaplněný jen z třetiny. Hrát pro takto omezené množství lidí by jinak znamenalo nehrát vůbec, protože by…