Nemohl jsem uvěřit, že tam jsem s nimi

Dnes máte třicáté narozeniny. Je to u špičkového hokejového gólmana důvod k nervozitě?

Myslím, že gólmani jsou většinou na vrcholu od nějakých 28 do 34 let. Ale nějaké zdravotní opotřebení už na sobě pociťuji.

Co ve vašem případě znamená opotřebení?

Podepisuje se na mně každodenní opakované klekání v řádu stovek, takže nápor na kolena, kyčle, kotníky. Tělo je v nepřirozené pozici každý den, to se na vás podepíše.

Když se člověk dívá na gólmany minulosti, nemůže si nevšimnout, že se chytalo úplně jinak, vlastně vestoje. Dnes se uplatňuje styl zvaný motýlek založený na rozkleku. Kdo s tím vůbec přišel?

Nevím. Ale když vidím sestřihy ze starší doby, tak to je chvílemi až komické. Mám kamaráda Zdeňka Orcta, kterému je padesát let a má za sebou dlouhou kariéru v české extralize. Ten říká, že když se vidí v devadesátých letech, tak že se musí sám sobě smát. Ale zároveň říká: „Hele, v době, kdy jsme takhle chytali, jsme si mysleli, že už to nikam dál posunout nejde.“

Dnešní styl je velmi propracovaný. Jak se dá zlepšovat?

K tréninku i k rozboru zápasů používáme videorozbory. Jednu kameru máme za bránou a x dalších je namířeno na nás, takže vidíme každý maličký detail. Když dostaneme gól, tak vidíme tu střelu s několikanásobným zpomalením. Řeší se centimetrové detaily, a pokud na nich člověk pracuje, tak se zlepšuje. Jsme trochu jako stroje a z chytání se vytrácí osobitost. Když se podívám na hokej z období ještě kolem roku 2000, tak podle dvou pohybů poznám, který brankář stojí v bráně, jestli Hašek, Brodeur, nebo Roy. Každá z těchto legend měla svůj osobitý přístup k tomu, jak puk zastavit. Také nebyli až tak rozšíření trenéři brankářů, takže člověk reagoval spíš instinktivně. Ale dnes je chytání věda a většina gólmanů se snaží chytat puk podobným způsobem.

Kamery snímají střelce i vás tak, aby bylo vidět, jak na střelu reagujete?

Těch záběrů je několik a vidíte celou situaci, jak se vyvíjela už třeba od středního pásma, jak si hráči najížděli, jak jste mohl jejich pohyby číst. Jedna je i z gólmanského pohledu, což taky pomáhá. Protože někdy, když člověk dostane gól, tak 80 procent lidí, kteří vidí hru z běžné kamery, si řekne: „Co tam dělá, proč nechytil takovou plašmušku?“ Přitom z té brány kolikrát puk vůbec není vidět, za někoho se schová nebo před vámi stojí dalších pět hráčů, kteří se tam perou, a někomu prolétne střela mezi nohama a vy prostě nemáte ani čas zareagovat.

Zkoumáte před zápasem na videu hráče soupeře?

Ano. Probíhá scouting, který vlastně obnáší to, že si přečtu sestavu týmu, proti kterému budeme hrát. Samozřejmě člověk i podle statistik pozná, kdo ten tým táhne, na koho si dát největší pozor. Potom se v kabině rozebírá celý tým, probíráme společně jejich přesilové hry, děláme si plán, jak budeme hrát v oslabení, protože to jsou situace, které rozhodují zápasy. A já si potom ještě osobně dělám vlastní průzkum, kdy si pouštím pár jejich posledních zápasů, sleduji, jakým způsobem dávají góly, jak ti hráči zakončují při samostatných únicích a podobně.

A lze na tyhle poznatky vsázet? Není to riskantní?

Člověk se na to spolehnout nemůže. Samozřejmě vidíte, jakým způsobem rozehrávají a jak rádi zakončují, ale když na vás takový útočník jede sám, tak má mraky možností a je jenom na něm, jakou si vybere. Takže člověk si může všechna ta videa projít, ale rozhodně nejde se k tomu upínat. Pro mě je základní to, když vím, kde se jejich nejlepší hráči pohybují při přesilovkách, kde kdo stojí a jestli je levák, nebo pravák.