Loučení se skříňkami

Vstávám před sedmou ranní – tak jako jsem pravidelně vstával do školy před covidem. Během snídaně se připravuji na cestu do školy a poslouchám k tomu audioverzi Respektu. Do školy vyrážím na kole po půl osmé. Cesta z Řep na Červený Vrch, kde se nachází naše Gymnázium Arabská, mi přes letohrádek Hvězda trvá zhruba 25 minut. Ve škole nechám kolo na školním dvoře v nově postaveném přístřešku na bicykly, v kabinetě si dám rychlou sprchu a utíkám do ředitelny pro orazítkovaná a podepsaná závěrečná vysvědčení maturantů. Vyřeším ještě nějaké administrativní věci. Těch mimochodem během covidu hodně ubylo. V deset hodin ve vydezinfikované třídě očekávám první várku maturantů: kvůli bezpečnostním opatřením jsem svou třídu rozdělil na dvě poloviny. První skupina začíná v 10.00, druhá v 10.30.

Než začnu mluvit, omluvím se a sundám si roušku – všichni jsou ode mě minimálně pět metrů. V nepropustné roušce nemohu mluvit ani dýchat (znovu si ji nasazuji až v okamžiku, kdy každému studentovi předávám vysvědčení). Snažím se mluvit krátce, ostatně všechny informace žáci dostali e-mailem. Pro všechny to je dojemná chvíle, ne však patetická. Nervozita z blížící se maturity zatím mezi studenty nepanuje.

Jsem mile překvapený, jak spontánně na sebe i na mě studenti reagují. Po předání vysvědčení jdeme do šaten, studenti mi odevzdávají klíček, ukazují čistou a prázdnou šatní skříňku a já jim vracím zpět zálohu, kterou zaplatili první den ve škole. Je cítit taková zvláštní pospolitost. Chvilku je, sedě na betonovém parapetu, pozoruji, jak se baví. Jakou mají spontánní radost, že se zase vidí. Pomáhám odlepovat fotografie ze šatních skříněk. Zvláštní, smutná a trochu sentimentální nálada je umocněna jejich fotkami: díky černobílým a barevným obrázkům se mi v mysli okamžitě vybaví různé momenty, které jsem se svou třídou během čtyř let zažil. Od prvního setkání až po maturitní ples. Je fascinující, s jakou přesností se mi teď, tady v suterénu u školních šatních skříněk, všechno vybavuje! Pak ale musím pro druhou skupinu, která na mě už čeká před třídou, a procedura rozdávání vysvědčení a vracení šatních klíčků se opakuje. Někdy kolem jedenácté dopolední se se všemi loučím, popřeji jim hodně zdraví, štěstí a úspěch u maturity a odcházím do kabinetu. Studenti na pivo.

V kabinetu mi pak kolegové udělají RK (rychlé kafe) a trochu klábosíme. Jak u žáků, tak i kolegů je cítit upřímná radost ze společného setkání. Kolem poledne se vracím na kole domů do Řep. Manželka je taky učitelka, míjíme se ve dveřích (jede pro naše děti, které jsou u babičky a dědy na chatě).

S chutí sním oběd, který mi žena připravila, a pak se asi dvě hodiny dívám v Google učebnách na úkoly, které jsem zadal ostatním třídám, jež učím. Odpovídám na pracovní e-maily, dělám si plán na další pracovní školní on-line týden. Kolem čtvrté po přečtení pátečních Lidových novin vyrážím se svým silničním kolem na dvě hodiny na vyjížďku. Padesát kilometrů mi vyčistí hlavu, zamakám si a naberu nové nápady a myšlenky. Protože syn nestihl páteční fotbalový trénink, jdu si s ním pak ještě na necelou hodinku kopat za barák. Kolem sedmé společně večeříme. Na společné stravování jsme si během covidu rychle zvykli a zůstáváme u něj. Pak se děcka chvíli koukají na televizi, moje žena dělá něco do školy a já si jdu číst s deckou vína na balkon. Když uložíme naše děti, koukneme na nějaký seriál na Netflixu. Po jedenácté jdeme spát i my. Než si lehnu do postele, jdu se ještě podívat na děti. Ve tmě poslouchám, jak spokojeně oddychují, myslím na jejich budoucnost i na budoucnost svých žáků.

Autor je učitel chemie.