Kultura/mix

dělníci kultury

„… co do upřímnosti a přesnosti autorových postřehů můžeme v tomto kulturním prostoru jen těžko hledat srovnání…“ „… svědectví o lidském charakteru, který se nedal zlomit ani při vědomí, že kvůli tomu bude všemi včetně nejbližších považován za blázna…“ „…jeho schopnost vystihnout v krátkém postřehu dobovou atmosféru se přitom stává bez nadsázky brilantní…“ Těmito větami jsem v recenzích postupně nadšeně vítal každý díl Deníku Pavla Juráčka. Dosud vyšly tři, Torst ještě pracuje na závěrečném čtvrtém.

Předloni mi po publikování druhé z recenzí napsala z Německa Juráčkova bývalá žena Daňa Horáková. „Snažím se pochopit Pavlovu apolitičnost. Vy v jeho denících vidíte něco jako ,obraz doby‘. Jistě tomu tak je. Ale proč – na rozdíl od Vaška Havla, Chytilky atd. – zůstal nezaujatým pozorovatelem – a to, pardon, i když ,souložil‘ (to je jeho výraz, pokud si do svých pečlivě vedených statistik pouze nenamaloval *)?“ Horáková se neptala jen z pozice jedné z Juráčkových osudových žen. Ale i jako budoucí autorka textu plánovaného do zmíněného posledního svazku Deníku z let 1974–1989, z nichž většinu prožila po Juráčkově boku. Bylo pro ni „dost nesnadné o tom – o něm psát“, a proto ji zajímalo, jak o něm píší jiní.

Z krátkého textu Daně Horákové nakonec vznikla celá kniha O Pavlovi. Její recenzi najdete na předchozí dvousně a souhlas s panem šéfem – jde o skutečnou literární událost. Díky ní se naučíme dívat jinak…