Dobrou soběstačnou chuť

Když Jannis Samaras přikoupil ke Kofole před osmi lety značku Ugo, narazil na jednu nečekanou starost. K slazeným bublinkatým nápojům přidal výrobu šťáv z čerstvého ovoce a zeleniny, které lze oproti normálním limonádám prodávat za podstatně zajímavější cenu. Image zdravého výrobku chtěl doplnit slibem, že jde o produkt z domácích zdrojů. To se ale v Česku ukázalo jako neřešitelná věc.

„Pokaždé mě překvapí, co všechno musíme dovážet. Jahody nebo rybíz u nás celoročně v požadované kvalitě zkrátka pořídit nedokážeme,“ přibližuje za Kofolu její hlavní majitel. Jeho zkušenost ilustruje, jak je v praxi i při prokazatelné existenci poptávky těžké zařídit to, z čeho je teď po koronaviru hit televizního zpravodajství i parlamentních debat – větší soběstačnost ve výrobě potravin.

Za svobodu

Marnost při obstarávání domácích surovin potvrzují i celostátní statistiky. Ovoce a zelenina patří podle poslední ročenky ministerstva zemědělství za sezonu 2018/2019 mezi položky, kde domácí produkce za spotřebou opravdu kulhá. Podobné je to s vínem nebo drůbežím a vepřovým masem. Na druhou stranu u obilí, cukru či mléka je to přesně naopak: výroba převažuje a přebytek jde jako v každém jiném odvětví na vývoz.

Souhrnné číslo o celkové potravinové soběstačnosti ve zprávě není a neexistuje ani jinde. Poslední aspoň trochu relevantní údaj je podle analytika agrárního trhu Petra Havla z roku 2015, kdy obchodní řetězce měly krátce povinnost zveřejňovat podíl potravin českého původu. Zákon byl podle Havla napsán volně, takže data je potřeba brát s rezervou, řetězce nicméně vesměs uváděly domácí podíl vyšší než 80 procent.

To se podle Havlových odhadů zdá jako relevantní údaj, který se v čase nijak zvlášť nemění. „Plná soběstačnost tu nebyla ani za socialismu,“ upozorňuje Havel, podle něhož dochází leda k dílčím výkyvům v jednotlivých komoditách kvůli různé úspěšnosti úrody.

V poslední době ovšem sílí volání po tom, aby se číslo zvedlo. Touha po soběstačnosti je v politice evergreen a koronavirus ji oživil v nebývalé síle. „Země, jež budou schopny nakrmit obyvatelstvo, jsou zároveň svobodné,“ poznamenal koncem května předseda Zemědělského svazu ČR Martin Pýcha s odkazem na riziko případné další pandemie a zavření hranic.

Hledáme kompromis

Tou dobou už skoro dva měsíce ležel ve sněmovně legislativní návrh, k jehož vzniku dali impulz právě zdejší agrárníci. Minulý týden se o něm hlasovalo, a hlavně hodně mluvilo. Návrh je ze 3. března – tedy ještě z doby před koronavirovými restrikcemi – a podepsalo ho 25 poslanců z různých stran. Obsahuje krátké obecné ustanovení, že podíl domácích potravin na tuzemském trhu „se stanovuje nejméně na 55 procent v roce 2021. Tento podíl se každoročně zvyšuje o pět procentuálních bodů až do roku 2027.“

Pojem česká potravina je už dnes v zákoně vymezen. Zjednodušeně řečeno jde o zboží vyrobené aspoň z tří čtvrtin z domácích surovin. Místo postupu, jak předepsaný podíl dodržet, dali poslanci do návrhu jen obecnou větu, že „systém výpočtu tohoto podílu stanoví prováděcí právní předpis“. Z debaty vyplynulo, že metodiku by určovala ministerská vyhláška, šlo by tedy už jen o úřední úkon v libovůli exekutivy. Úkol hlídat procenta by nejspíš spadl na velké obchodní řetězce, jimž poslanci v diskusi za dovoz cizích potravin spílali nejvíc.