Chybí jen mamut

Velká louka, která se ze severu lepí na středočeské Milovice, vlastně vůbec nevypadá jako louka. Přinejmenším v představách velké většiny tuzemců. Na začátku června už jsou rostliny v plné síle, ale nikde nejsou vysoká stébla. Návštěvník si uklidněně může odškrtnout kvetoucí rostliny, hlavně kopretin jsou tu tisíce. Jinak se ale tady uprostřed středních Čech rozkládá spíš step než stará známá louka. Otevřená přehledná krajina, s nízkými, tmavě zelenými trávami, občasnými keři, minimem stromů a teď koncem jara i spoustou květin. Je velmi pravděpodobné, že tenhle odjinud vypůjčený kus země je tady ve skutečnosti doma. A že takhle nějak vypadá česká louka ve svém přirozeném stavu.

Zázrak pod kopyty

Zdejších několik desítek hektarů se během posledních pěti let změnilo k nepoznání díky třem stádům divokých koní, zubrů a praturů, která se tu pasou. Pro tuzemce vzácní tvorové – a jejich mláďata – jsou zde velmi oblíbenou atrakcí. O slunečných víkendech kolem jednoduchých plotů rezervace chodí davy lidí s nadějí, že zahlédnou co nejvíc z jejich poklidného stádního života. To důležité se ale děje na zemi, pod jejich kopyty.

„Každý druh spásá něco trochu jiného. Pratuři nemají problém s trávami, kterým se naopak koně vyhýbají. Stáda se tu pasou celý rok, i přes zimu. Pomalu se na louce přesouvají, a tak spásají trávu postupně, ne nárazově,“ říká Dalibor Dostál z organizace Česká krajina, která slavný milovický experiment s kopytníky provádí. To je podstata louky, respektive jediný způsob, jak může vzniknout: neustálá pomalá změna a hodně práce. Ať už zvířecí nebo lidské.

Až na dost vzácné souběhy okolností louka ve volné přírodě bez spásání nebo kosení nevznikne. Bez těchto zásahů neobstojí a časem zmizí. „Nejdřív louky velmi rychle obsadí dva nebo tři druhy invazivních travin, které vytlačí květiny a vlastně všechny ostatní rostliny. Potom se začne dařit křovinám,“ popisuje přírodovědec Dostál. Po nich nastoupí rychle rostoucí a přizpůsobivé stromy. Břízy, hlohy nebo olše, schopné spolu s keři vytvořit neprostupnou džungli, hlásící definitivní, ale přirozený konec. Všechno nakonec vždycky pohltí les, který trpělivě číhá při okraji.

Když se v Milovicích v roce 2015 objevili koně a pratuři, byla už zdejší louka obsazená trávami a vzrostlými keři. Dobře je to vidět za okrajem pastvy kopytníků, za drátem s elektřinou se vzhled země razantně promění. Barvy se ze zelené změní na žlutou, hnědou a šedou, začátkem června rostou stébla už do metrové výšky. Bývalé cvičiště armády, po okupaci armády sovětské, bylo botanicky vždycky unikátním prostorem. Vybuchující dělostřelecké granáty neustále proměňovaly zdejší krajinu, což rostlinám v jistém smyslu svědčí. Pomalý luční úpadek nastal poté, když po odchodu Sovětů Milovice i jejich okolí osiřely. Příchod velkých zvířat je od začátku devadesátých let prvním skutečně systematickým pokusem, jak tady víceméně přirozenou louku vytvořit. A přírodovědci jsou překvapení, jak rychle přírodní mechanismy zafungovaly.

„Šlo to opravdu z roku na rok,“ říká Dostál. V prvních třech letech zvířata spásla mrtvou rostlinnou hmotu a v podstatě zmizely husté a na druhy chudé trávníky. Čtvrtý rok zdejší přítomnosti kopytníků už se objevilo to, kvůli čemu sem přírodovědci zvířata přivezli – rozsáhlé květnaté trávníky, kde namísto jednotek druhů jich tu roste několik desítek. Kvetoucí rostliny lákají hmyz, přírodovědci jsou obzvlášť nadšení z motýlů.