Ostrov se probouzí do dalšího slunného dne. Jdu prázdnou ulicí a atmosféra připomíná italský western. Snažím se držet ve stínu. Jediný člověk, kterého potkám, kvapně přechází na druhý chodník. Nemám mu to za zlé, s batohem na zádech, ve svítivém tričku a šortkách vypadám jako turista. Možný přenašeč virové hrozby.
Směřuji na letiště, kde začíná můj další pracovní den. Jsem letecký mechanik. Letiště je uzavřeno pro všechny pravidelné lety a ostrov se stal nedobytnou pevností chráněnou před „nebezpečným světem“. Můj úkol na dnešní den je jednoduchý, překontrolovat zde zaparkovaná letadla jedné evropské aerolinky. Stroje jsou seřazeny jako na přehlídku, jen bližší pohled na napadaný červený prach dává tušit, že žádná sláva se nekoná.
Dávám se do řeči s Nigelem, mým mladším kolegou. Je to v podstatě jediný můj dnešní přímý kontakt s člověkem. Práce máme odhadem asi na tři hodiny. Budeme dělat běžnou předletovou prohlídku, a abychom předešli stereotypu, při provádění jednotlivých bodů se střídáme. Červeným pískem a noční vlhkostí tvořené pramínky prachu stékají po trupu a budí dojem, že se letadla potí. Otírám čelo a vzpomenu si na týden starou událost, při které se písek a drobný hmyz dostaly do snímače celkového tlaku, který ucpaly, a letadlo začalo chybně indikovat rychlost. To se při vzletu potila celá posádka. Vše naštěstí skončilo jen přerušeným startem. Náš ostrov to je písek a ptáci. Kde vzdušný prostor vyklidila dopravní letadla, dominují dnes drobní vrabčáci. Jsou to překvapivě inteligentní a činorodí tvorové a systematicky ukrývají své příbytky v různých otvorech letadel. Kolega právě vymetá jedno hnízdo ze vstupu pomocného motoru. Bez Nigela bych si dnes jen těžko poradil, řídit uvnitř letiště lze jen se zvláštním povolením. Na to své si ještě počkám. Na ostrově se nespěchá, zvlášť úředníci ne. Dnešní práce je hotova a tak posílám Nigela domů. Kolega začne s mírnými rozpaky balit své věci. Ještě mě žádá, abych mu zavolal, pokud bude nějaká další práce. Ostrov je malý, všichni tak bydlíme nedaleko letiště. Pokývám na rozloučenou a uvelebím se v křesle. Zase vypnuli klimatizaci. Letiště musí šetřit a celý terminál se nepříjemně rozpaluje.
Mam spoustu času na zprávy z domova. „Vláda zvažuje podporu aerolinkám Smartwings.“ Má twitterová sociální bublina rozpoutává antivládní peklo. Dávám „srdíčka“ těm několika rozumným argumentům odpůrců státní podpory a také jednomu zastánci. Otevírám účet na LinkedIn a od kontaktů ze světa letectví pročítám pár povzbuzujících zpráv. Navzájem si napříč společnostmi a kontinenty dodáváme odvahu. Lidé si vzájemně přejí úspěch, všichni řešíme podobné problémy. Letectví je malý rybník a skoro všichni se přes někoho známe. Jen nám teď v tom rybníku trochu ubývá voda.
Raději zapínám WhatsApp a spojuji se s dětmi. Virus nás zastihl na začátku stěhování na ostrov a žena s dětmi zatím zůstávají v Čechách. Děti mě prosí, ať zajdu za starostou ostrova, aby mě pustil na víkend za nimi. Manželka líčí, jak dnes vytapetovala pokoj a pověsila obraz. Myslím, že by byla schopná uřídit i aerolinie.
Konec pracovního dne se přiblížil a při odchodu zhasínám v kanceláři světla. Musíme šetřit. Před terminálem se nadechnu, ve vzduchu voní moře.
Autor je letecký mechanik.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
