Anatomie jedné odvahy

Některá doba a místo kladou větší nároky na osobní odvahu svých aktérů, jiné menší. Zdena Tominová, která minulý týden zemřela ve věku nedožitých osmdesátých narozenin, měla smůlu na to první. Nebo spíš štěstí?

Ještě v polovině sedmdesátých let žila se svojí rodinou život, který se podobal mnoha jiným v tehdejším Československu. Její manžel Julius byl těsně po dokončení doktorátu z filozofie na Univerzitě Karlově vyhozen z práce, když odmítl označit okupaci za bratrskou pomoc. Pracoval jako strojník a noční hlídač v zoo. Zdena sice svůj doktorát kvůli nastupující normalizaci nestihla dokončit, se svým mimořádným talentem pro cizí jazyky se ale začala živit jako tlumočnice. Mezi přáteli byla známá jako živá, veselá, srdečná společnice, která ráda ostatní bavila právě historkami z tlumočení. Přitom zvládala převádět nejen ruštinu, angličtinu a němčinu do češtiny, ale také z jednoho cizího jazyka do jiného.

Vztahu rodiny Tominových k režimu nepřidalo, když nebyl starší ze dvou synů kvůli postojům rodičů po roce 1968 přijat na střední školu. Podle přátel rodiny navíc Julius Tomin těžce nesl, že na politické bariéry naráží i se svým zdánlivě nekonfliktním oborem – antickou filozofií. Když za ním tedy na konci roku 1976 přišli jeho přátelé z filozofických debat v pražských Jirchářích ze šedesátých let Milan Machovec a Jiří Němec a nabídli mu k podpisu tehdy nové prohlášení Charty 77, podepsal.

Zdena Tominová v té době ležela po autonehodě v nemocnici. Dozvěděla se o ní až…