Štědrý večer s nádechem doby bronzové

Poslední Vánoce pro mě byly kouzelnější než obvykle, neboť jsme se s rodinou vydali do tchánova rodiště v Úľanech nad Žitavou (30 km jižně od Nitry), kde k svátkům patří i pálení štědrovečerních ohňů.

Jsem jediný muž v domě a měl bych postavit hranici. Ráno se jdu podívat, jak má vypadat. Hospodáři na ulici rovnají do pyramid dříví a otepi révy. Největší hranice stojí u hřbitova a převyšuje člověka, obvykle ale bývají menší a někomu stačí i gril.

Skládáme dřevěný jehlan se sousedem a vatru zapalujeme, jak se sluší, ve čtyři odpoledne, po západu Slunce. U každého ohně postává rodina a nejbližší sousedé. V obci rachotí pyrotechnika, rachejtle odpalují i lidé, kteří nerozdělali oheň. Hluk patří k tradici, před rokem 1989 kluci zapalovali „karbidové bomby“ a v dávné minulosti práskali bičem. Lomoz i pálení vater by měl ukončit kostelní zvon v pět. Tehdy ohňostroj vyvrcholí a lidé se rozejdou ke štědrovečerní večeři, na jejímž začátku gazda rozdá rodině kulaté oplatky potřené medem s česnekem. Osiřelé vatry dohoří pod prvními hvězdami a zavládne klid.

Setkal jsem se s dávnou tradicí. J. G. Frazer v knize Zlatá ratolest píše: „Církev zavedla vánoční svátky, aby překryla starou pohanskou slavnost zrození Slunce.“ I během zimního slunovratu Evropané pálili ohně, ale na rozdíl od letních hromadných slavností pod širým nebem to byl domácí rodinný obřad, což byl důsledek nevlídného počasí. Suché zimy v Úľanech dovolily vynést oheň před dům, ale rituálu zůstal komorní ráz. Vatra, která dnes „ukazuje Ježíškovi cestu“, byla kdysi kouzlem, které dodá Slunci sílu do dalšího roku, případně spálí či zažene škodlivé duchy a čarodějnice. K odehnání zlých mocností přispívaly i hlasité rány. Gazdovské oplatky jsou sladkým slunečním symbolem, podobně jako koláče starých Slovanů a Sparťanů, které patřily k oslavám nového roku. Podle knihy Dušana Třeštíka Mýty kmene Čechů to je dědictví indoevropského vítání nového roku, v němž hrál ústřední úlohu sluneční bůh a koláče – sluneční disky. „Původ svátku sahá nejméně do bronzové doby,“ uvádí Třeštík. Protože faktická oslava nového roku v Úľanech probíhá 24. prosince, je silvestr klidný a obejde se bez rachejtlí.

Štědrovečerní ohně se pálí pouze v Úľanech. Snad proto, že vesnice patří do nevelké enklávy slovenských obcí obklopených maďarským prostředím a od osmanských výbojů v 16. století se vyvíjí v překvapivé kulturní izolaci. Není známo, zda se tradice v Úľanech drží od prehistorických dob, nebo zda ji přinesli osadníci, kteří sem přišli po tureckých nájezdech.

„Lidé z okolí se na nás jezdí koukat jako do skanzenu,“ říká mi sousedka u ohně. Vtom je ale průběh večera narušen, zvon začal bít již v 16.40. Nastává zmatek. Někdo spěšně odpaluje největší rachejtle a petardy, ostatní čekají na pátou. Cestou na půlnoční zjišťuji, že farář zde slouží teprve druhé Vánoce. Asi těžce nesl, že mu během vigilie kolem fary vzplály ohně a vzduch se chvěl výbuchy. Loni viděl, že zvon vše ukončí, a tak ho nechal rozeznít dříve. Ticho však nenastalo, mnozí se řídili vlastními hodinkami. Kostel má během rituálu poslední slovo, ale pouze v pravý čas. Unikátní křehká symbióza předkřesťanských a církevních tradic byla porušena.

Pokud by to nebyl ojedinělý incident a církev se rozhodla tradici vánočních ohňů vymýtit, asi dosáhne v katolických Úľanech svého, ale draze za to zaplatí: Lidé sice vyslyší přání faráře a vatry nezapálí, ale nátlak jim vezme i chuť zajít do kostela. Úľany se připojí k celoevropskému trendu a přibude v nich obyvatel, kterým je náboženství a jakékoli „posvátno“ lhostejné.