Proti všem už raději ne

V dějinách země, v nichž je o dechberoucí odvahu a neústupné hrdiny spíš nouze, bychom nad tím výročím nemuseli mávat rukou, jakkoli není černobílé.

Letos na jaře uplynulo dlouhých šest set let od doby, kdy si naši předkové známí jako kališníci, utrakvisté nebo husité postavili hlavu a trvali na své svobodě v tom smyslu, jak tehdy tomuto pojmu rozuměli, tedy svobodě náboženského vyznání. Trvali na ní přesto, že proti nim stály nejen hluboce zakořeněné konvence, ale také ozbrojený odpor okolního evropského společenství o síle, která se zdála neporazitelná. Navíc se uměla překvapivě rychle mobilizovat a dorazit do Čech, aby si na místě vynutila poslušnost. To, co ze strany husitů následovalo, působí z pozdějšího pohledu až nečesky odvážně, neústupně.

Při pohledu na události roku 1420 a dalších let není samozřejmě těžké nechat promluvit skepsi. Boj za svobodu vyznání byl provázen nejen třicet let dlouhým hospodářským úpadkem Českého království, ale hlavně krutostmi, které musely budit hrůzu i v době, jež byla na lecjakou krutost zvyklá. Při poučení událostmi našich časů se dokonce vnucuje srovnání husitů s muslimským džihádem.

Dobrou službu kupodivu neodvedli ve prospěch husitství ani komunisté, kteří zamlčeli všechny problematické detaily a v rozporu s realitou dělali z husitů sociální reformátory, dokonce jakési protokomunisty. Pojem „husitské revoluční hnutí“ může být v zásadě použitelný, pokud přiznáme, že šlo o výlučně náboženskou revoluci, která se dokázala bez…