Nechci se dívat sám

„Protivný impresionismus!“ rozčílil se posluchač v e-mailu nad rozhlasovým zamyšlením právě v těchto dnech padesátiletého básníka a nově i fejetonisty a povídkáře Petra Borkovce. „Úvaha nás má k něčemu dovést. K čemu nás autor dovedl? K rybářům, kteří si na mobilu pouštějí porno! Prosím o pečlivější výběr toho, co zařadíte.“ Posluchač měl částečně pravdu. V textu nazvaném Jaro se opravdu mnoho vážných úvah nevede. Ale sloupkař Borkovec to ve své nové knize Petříček Sellier & Petříček Bellot, souboru fejetonů a krátkých próz většinou psaných pro časopisy a rozhlas, vysvětluje jasně: „Neuvažuju – pozoruju, už dávno.“

Rodáka z Louňovic pod Blaníkem, jednoho z předních básníků generace devadesátých let a člověka, který se zasloužil o reinkarnaci autorských čtení u nás, čím dál víc láká sledovat maličkosti. S nadšením amatérského entomologa píše o broucích, ale i o tom, jaké vzkazy si v obchodě nechávají květinářky. A není pravda, že by svým potměšilým psaním o zbytečnostech všechny rozčiloval. Petříček Sellier & Petříček Bellot vyšel na sklonku loňského roku a stačil ještě zamíchat pořadím výročních žebříčků. Způsobil paradox, který trefně popsal kritik Jan M. Heller: nejlepší česká próza roku 2019 je sbírka fejetonů, které napsal básník.

„Samozřejmě si užívám, že se k větě pořádně dostávám v padesáti,“ říká muž, jehož poznávacím znamením je fakt, že je skoro vždy k nalezení v pražské kavárně Fra. V tento březnový večer je tu také – a…