Michaela Blumtrittová pracovala před příchodem epidemie jen na poloviční úvazek. Rozhodla se tak, jak říká, protože si přála trávit co nejvíc času se svou čtyřletou dcerou. Úplně bez příjmu ale zůstat nemohla, a tak její dcera trávila denně čtyři hodiny ve školce a ona zatím pracovala na dohodu o pracovní činnosti jako redaktorka dvouměsíčníku Legalizace. To jí přineslo kolem tří tisíc korun měsíčně. K tomu na základě takzvaných dohod o provedení práce chodila do hotelů připravovat snídaně nebo prodávat do cukrárny. Měsíčně si na těchto brigádách přišla téměř na deset tisíc, její celkový příjem byl kolem 13 tisíc za měsíc.
Tohle všechno s nástupem koronaviru vzalo za své: školka je v nouzovém stavu zavřená, paní Blumtrittová kvůli péči o dítě nemůže pracovat jako obvykle a její příjem je momentálně čistá nula.
„Naštěstí bydlím u rodičů. Kdybych byla v nájmu, skončím na ulici. Rozvádím se, takže manžel mi dává peníze na dceru, ale já osobně nemám nic. Nakupuju skromně, dojídám po dceři,“ líčí mladá matka, které stav nouze vyhlášený vládou vzal živobytí, ale vláda jí za to nedala nic. „Dohodáři“, jako je ona, byli kabinetem uznáni vinnými, protože jejich práce není „pracovní poměr“, pouze doplňková pracovní aktivita, a proto si pomoc nezaslouží.
A skupin, které se do vládních opatření nevejdou, je víc. Při schvalování vládních balíčků občas přijde řeč na to, že některé sporné body je potřeba napravit, zatím k tomu ale nedošlo.
Něco druhořadého
Na dohody o…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu