Tátové u porodu

Když se měl v roce 1988 narodit náš první syn Tomáš, chtěl jsem být u toho, což bylo tehdy skoro nemožné. Nemocnice otce u porodu odmítaly s tím, že jeho přítomnost rodičce nijak neprospěje a jde jen o zbytečné hygienické riziko. A rodit doma, což bylo tehdy riskantnější než dnes, manželka nechtěla. Naštěstí se už tehdy našlo pár osvícených porodnic, takže u Tomášova narození jsem nakonec mohl být, i když jsme kvůli němu museli jet z Prahy až do Ostrova nad Ohří. Další tři děti se narodily už po revoluci, kdy tátům u porodů přestali lékaři bránit. Na všechny čtyři porody tak s vděčností vzpomínám jako na jedny z nejzázračnějších momentů svého života. Dodnes, když na téma přijde řeč, irituji svou ženu výrokem, že porody jsou úžasné, na což ona kontruje – hlavně pro tebe, když tě při tom nic nebolí. Jedním dechem ale dodá, že možnost být u porodů společně byla významným faktorem, díky němuž vše proběhlo fyziologicky a v pohodě.

Světová zdravotnická organizace (WHO) vydala jasné doporučení, že i v době koronavirové pandemie má mít každá těhotná žena, včetně pozitivně testovaných na nákazu Covid-19, právo na přítomnost otce dítěte u porodu. Ministr zdravotnictví svým nedávno vydaným zákazem otců u porodů doporučení WHO popírá a porodnice až na výjimky opatření ministerstva vítají. Personál v porodnicích je stejně jako všichni zdravotníci nyní v nelehké situaci a určitá míra jejich nervozity je zcela pochopitelná. Neměla by ale překročit mez, kdy hrozí ztráta důvěry ze strany…