Dopis z New Orleansu

Jaro v New Orleansu je nádherné. Přijde většinou zprudka, nečekaně, někdy již v únoru, jindy začátkem března. Narcisy odkvetly už v prosinci. V lednu jsme z citroníku posbírali poslední šťavnaté plody a v únoru již celý strom opět voněl na celou zahradu. Květy posetý citroník přilákal taky první včely. Podívám-li se z okna dnes, září to venku barvami a bzučí všelijakým hmyzem.

Být nadšeným zahrádkářem v jižanské zemi je poněkud výzva, alespoň prvních pár let. Vše je tu trochu jinak a to, co se u nás v Česku probouzí po posledním sněhu, má tady už dávno po sezoně. Takové cibulky tulipánů a zmíněných narcisů se na zimu nepřesunují do tepla. Tropické rostliny se nestěhují do přístřešků, ani růže se nestříhají. Vše kvete opakovaně během roku a jediné, na co si člověk musí dát opravdu pozor, je právě nutné a průběžné zastřihování.

Každý rok jezdíme na celé léto do Evropy a každý rok se vracíme do něčeho, co připomíná spíš začínající džungli než naši malebnou malou zahrádku. Keře, kytky a trávník rostou v létě neuvěřitelnou rychlostí. Každodenní vydatné deště, vlhkost a horko jsou pro rostliny ráj na zemi. Taková bazalka, zapomenutá coby dvaceticentimetrová nenápadná bylinka kdesi v koutku záhonku, se během července a srpna přetvoří v metrový keř. Fíkus, který každé jaro osekáváme až k zemi, se na konci léta šplhá až ke střeše. A pozor – popínavý plevel, pro mě neznámého názvu, byl schopen obeplazit celý jindy rudě kvetoucí ibišek.

O své předzahrádky se na předměstí New…