Nakažlivá panika

Dvaadvacátého března. Je neděle, třetí den astronomického jara. Budím se brzy, mrzí mě to, potřebovala bych se vyspat. Ale nevadí, je sluníčko, mrzne a po včerejším sněžení zůstaly zbytky bílé nádhery. Sedám do auta, chci objet svá oblíbená místa, zastavím se u kostelíku na Lomci, užívám si neděli, ticho a samotu. Trochu rekapituluji minulé hektické dny. A pak tedy do lékárny. Do odvolání jsem totiž minulou neděli nabídla pacientům pohotovost o víkendech.

Už ve čtvrtek 12. března mě napadlo vyžadovat po pacientech, aby vstupovali do lékárny po jednom. Moc nám to s mojí laborantkou Maruškou ulehčilo práci.

Každou chvíli sleduji web velkoskladů, zda nenaskladnily roušky, rukavice, teploměry nebo dezinfekci, zbytečně. V pátek 13. večer asi v sedm (zavíráme sice v pět, ale dřív než v osm se domů nedostanu) mě napadlo, abych navýšila zásoby Paralenu, Panadolu, Aspirinu a Brufenu, přiměřeně, asi na měsíc, aby zbylo na ostatní. S hrůzou zjišťuji, že naši objednávku distributor není schopen vykrýt. Dozvídám se, že údajně nemocniční lékárny dostaly pokyn zásobit se na tři měsíce dopředu.

Rozvoz léků do okolních obcí (povinně dobrovolničí můj syn Šimon) jsem zahájila od úterka 17. března, přímo v Netolicích to zajistí pečovatelská služba a hasiči. S nimi se mi komunikuje nejlépe, je vidět, že jsou vycvičeni požáry, vichřicemi a povodněmi. Přednostně spolu s Domovem pro seniory Pohoda ode mě nakupují dezinfekci, sice jim ji prodávám bez přirážky, ale trochu si myslím, že by to měla být starost města a součást krizového plánu. Tuším, že asi před deseti lety jsem vyplňovala nějakou tabulku, kolik jakého materiálu je v krizi naše lékárna schopna hasičům poskytnout. Připravuji ještě objednávku všech léků na dva týdny dopředu, bojím se, aby neselhalo zásobování, jde mi to pomalu, jsem hrozně unavená.

Středeční zážitek dne si pamatuji docela přesně. Obě mé zaměstnankyně přinesly z domova roušky, které jim zbyly z minulých let po stavebních pracích, tak je pacientům zdarma po jedné rozdáváme. V poledne jsem si šla zakouřit na dvorek, bylo hezky, teplo. Vtom zazvonil telefon a volající se představil jako advokát z Prachatic s tím, že dva jeho klienti si na mě stěžují, že dávám roušku po jednom kusu na osobu. Řekla jsem mu, že to je pravda a že v nouzovém stavu vyhlášeném vládou mám právo omezit počet. Na to odvětil, že si na mě všechno zjistí. „Tak si zjistěte,“ řekla jsem mu a zavěsila. Jen tak mě něco nerozpláče, ale v tu chvíli mi vhrkly slzy do očí.

Čtvrtek a pátek mi splývají v jedno zoufalé těšení se na den volna, musíme mít otevřeno o hodinu dříve než běžně – od sedmi, abychom nezmátli seniory, kterým vláda slíbila, že v nějaké době budou obchody vyhrazeny pouze pro ně (zatím se tato doba třikrát změnila, takže chudáci vlastně jen vědí, že smějí nakupovat). Pacienty v rouškách všech střihů a barev (natož toho v plynové masce) nepoznávám, bohužel ani ty, kteří našili doma do foroty a nosí nám roušky zdarma k rozdávání. Díky!

Zjišťuji, že panika je daleko nakažlivější než koronavirus a že Paralen se stal lékem proti úzkosti.

Je neděle večer, pohotovosti nevyužil nikdo, tak jsem napsala tento článek, ale už musím jít spát, zkontroluji ho a odešlu až zítra..

Autorka je lékárnice.