Černé díry paměti

Letiště v Mexico City je velká černá díra v mé paměti. Musela jsem tady před asi dvaceti lety být nejméně čtyřikrát, ale nepamatuju si nic. Bloudím labyrintem špatně větraných chodeb připomínajícím krtčí noru a hledám tabuli s místními lety. Ten můj do Guadalajary ve státě Jalisco, kam mířím na knižní veletrh, tam není. Na přepážce letecké společnosti se dozvím, že má zpoždění a na tabuli se nějak nevešel. Za tři hodiny ale přistávám na hypermoderním, prosvětleném a přehledném letišti v Guadalajaře. A zkouším trochu popohnat paměť – před těmi dvaceti lety jsem koloniálním centrem města brouzdala několik dnů. Paměť hlásí: vedro, velké náměstí, katedrála, José Clemente Orozco a jakýsi klášter (nebo to byla nemocnice?), kde jsou vystavené jeho kresby.

Nechám nebožačku paměť na pokoji a raději si vyměňuju dojmy s brazilskou ilustrátorkou. Na veletrhu bude zastupovat Portugalsko, kde poslední léta žije. „Brazilci ani nevědí, že existuju,“ vysvětlí lakonicky. Slíbím, že se přijdu podívat na její vystoupení na portugalském stánku, to ještě netuším, že na jednom z největších knižních veletrhů v Latinské Americe mám šanci se leda tak ztratit. Když se pak o několik hodin později vyčerpaně vynořím z oceánu stánků a myriády literárních čtení, z paměti mi vystřelí jasný paprsek vzpomínky. Jemné, hnědo-zlaté odstíny pórovitého lávového kamene, ze kterého je vystavěné barokní, koloniální a veskrze španělské centrum Guadalajary. Sednu tedy na autobus č. 5 plný návštěvníků veletrhu…