Vlak jak hora

V zámku chrastí klíč a do bytu vchází osobní asistent. Sedm hodin. Domlouváme se, že si budeme tykat, takže říkám: „Ahoj, já jsem Vašek.“ Odpojuje elektrický vozík z nabíječky, obléká mě a pomáhá mi za ruce do sedu. S přesunem z postele na vozík už si poradím sám. Dnes je výjimečný den. Je 26. únor, mám narozeniny a poprvé po úrazu jedu z Prahy vlakem do Hřivic. Tam jsem vyrůstal. Máma už jistě vaří kulajdu. Asistentovi děkuji, bez něj bych dál jen ležel na posteli. Teď ale jedu, až mi vlají vlasy, a spěchám na hlavní nádraží.

Čekají mě tam kluci v čele s Erikem z Asistence, organizace, která v Praze každý den pomáhá desítkám dalších vozíčkářů jako já. Plácli jsme si, že dnes pojedou se mnou, a z cesty uděláme video do kampaně Vlakem bez bariér. Kluci drží v rukou kamery, foťáky a mikrofony.

Kupuji lístek a na peroně povídám klukům: „Železnice je součástí mého krevního oběhu. Oba rodiče celý život pracovali jako výpravčí. Žili jsme na nádraží, na kolejích jsem vyrůstal. Kam jsme chtěli, tam jsme jeli na režijku.“

Na nástupišti čeká staniční dozorce, vlak přijíždí, brzdy kvílejí, souprava stojí, průvodčí otevírá dveře. Blíží se chvíle, kterou nemá nikdo rád: vozíčkář, průvodčí, dozorce, výpravčí, strojvůdce, prostě nikdo. Vyklápění integrované plošiny. „Často se stává, že buď nefunguje vůbec, nebo se zasekne v půli cesty.“ Kluci přikyvují a zapínají kamery. Poradit si s fotbalovými fanoušky, kteří v kupé zapalují dýmovnice, je pro průvodčího menší problém než čelit něčemu tak zákeřnému, jako je nefunkčnost integrované plošiny. K poslušnosti ji nepřiměje domluva ani těžkooděnci. Přitom jen stojí a nic nedělá. Dnes je ale šťastný den. Mám narozeniny a plošina jede.

Opouštíme Prahu. Souprava drncá, káva v kelímku nám šplouchá. „Tuhle cestu jsem plánoval víc než týden,“ pokračuji. „V Hřivicích nejde vystoupit, protože je tam nízké a úzké nástupiště. Našel jsem tedy spoj do Touchovic a odtamtud půjdeme pár kilometrů pěšky.“

Kluci nadšení nejsou, má pršet, foukat a snad i sněžit. „Pojedeme se dvěma dopravci,“ pokračuji. „U každého je třeba o přepravu žádat zvlášť. Nejméně 24 hodin před odjezdem. Když ti ji neschválí, zůstáváš doma. Z toho vyplývá, že pokud někam opravdu chceš, musíš začít se zasíláním žádostí aspoň týden předem, abys měl čas na hledání jiných dopravců, spojů, souprav a zastávek.“

Přijíždíme do Touchovic u Loun. Fouká ledový vítr. Erik nese narozeninový dort, kluci běhají po polích kolem a natáčejí, jak jedu. Je nám všem taková kosa, že se po vzoru klasika uchylujeme k diskusím na téma teplo. Vyprávím, jak se jezdí vlakem ve Španělsku.

„Celou Andalusii jsem procestoval sám vlakem. Žije tam ségra s rodinou. Tam přijede vlak, s dveřmi v naprosté rovině s nástupištěm, vysune se automatická plošina, já bez jakékoli asistence najedu do vagonu a za minutu uháním dvě stě andaluskou polopouští. Žádné žádosti. Stačí přijít k pokladně jako každý jiný, koupit lístek a jet.“

Procházíme Hřivicemi a stoupáme k nádražní budově. Ukazuji klukům, kde jsem hrál fotbal a skákal přes potok. Máma otevírá dveře, lomí rukama a směje se, jako bych se vrátil z horské expedice. „Sláva nazdar výletu!“ Je pravda, že se cítím jako horal, který našel novou cestu na vrchol svého oblíbeného štítu.

Dort je na stole, kulajda voní. Kluci vypínají kamery. Jednou bych chtěl oslavit narozeniny tím, co provozovala máma, když byla ještě dívkou. Jen tak přijet na nádraží, vlézt do vlaku, o kterém nevím, kam jede, a cestovat s ryzí svobodou.