Víte, jak se dělá jarní směs? To vezmete griotku, zelenou, rum a vodku, postupně to lejete do dvou deci, až se z panáků vytvoří duha. A jak se dělají bosáci? Nastrouháte syrové brambory, smícháte je s hrubou moukou, uvaříte ve vodě a vhodíte do pekáče s usmaženým zelím a uzeným. Závěrečný svazek kompletního díla Ivana Martina Jirouse (1944–2011) Magorova oáza je přes úctyhodný rozměr svazkem „dodatkovým, spíše komplementárním“, jak přiznává i jeho editorka Adéla Petruželková. Nicméně neobsahuje jen zmíněné drobty z Jirousova života, jež autor odkryl v porevolučních, zde shrnutých rozhovorech. Z jeho sebraných publicistických textů z let 1997–2011 je nyní víc zřejmé, co definovalo Jirousovu nekompromisnost, jež ho v pozdních letech dovedla až k vnitřní izolaci.
Hlavním tématem textů je totiž neopětovaná citlivost k čemukoli nespravedlivému. Ať už šlo o kritikou protežované vypočítavé umění, Bondyho hájení KSČM, připravovaný protidrogový zákon, sexuální obtěžování vojáků Hradní stráže, zavírání rockových klubů nebo rozehnání CzechTeku u Boněnova. „Především vás pak žádáme: Nechte nás na pokoji! Vyserte se na nás. My se do vás taky nesereme,“ napsal v srpnu 2004 v posledním jmenovaném případě v otevřeném dopise tehdejšímu premiérovi Stanislavu Grossovi.
Svazek zachycuje i postupující Jirousovu únavu. Za komunismu za protesty ručil vlastním životem a dostal za ně bezmála deset let natvrdo. Ve svobodných časech mohl ztratit jen pověst a dostat maximálně pár facek.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
