Pastýřka Britky Janet White (1932) je autobiografie psaná formou románu. V jejím středu stojí rok, který spisovatelka strávila sama na ostrově Aroa u Nového Zélandu – bez elektřiny, rádia a dalších vymožeností, zato s tisícihlavým stádem ovcí. Navíc počátkem padesátých let, kdy byla společnost nekompromisně sexistická: rodiče nechápali, proč dcera odmítla nastoupit na Univerzitu v Cambridgi, a farmářům v Anglii a Walesu, u kterých se zaučovala, zase nešlo na rozum, proč ta „měkká holka“ nechce být ničí manželkou. Ona však od dětství toužila žít v divočině, mít vlastní teritorium – a šla si za svým snem.
Život u protinožců určovaly rytmy ročních období, okolní krajina a počasí, protože od nich se odvíjela práce kolem ovcí. A příroda vůkol uměla být jak krutá, kdy umírala nejen čerstvě narozená jehňata, tak čarovně krásná. V lyrických pasážích se to přímo hemží výčty ptáků i rostlin typu dračinka, nohoplod či lenovníky – a stejnou nádheru dovedla autorka najít i po návratu do vlasti. Empatický manžel jí a jejich dětem totiž dopřál svobodu nejprve jedné a posléze druhé farmy, zatímco sám přes týden z finančních důvodů úředničil v Londýně.
Janet White, žijící po mužově smrti jen s ovčáckým psem na třetím statku, uveřejnila kromě tohoto svazku z roku 1991 jen pár povídek, ovšem poslední dobou, kdy se bouřlivě diskutuje o vztahu člověka k půdě a o dopadech konzumu, zájem o Pastýřku vzrůstá. Skromným a neokázalým jazykem je tu s pokorou uchopen hluboce…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
