Dopisy

Svobodná vůle souvisí s dýcháním

Respekt 8/2020

Nelze míchat empirickou vědu a svobodnou vůli. Vírou v Boha neotřáslo to, že ho astronauti nenašli na Měsíci. Stejně žádný důkaz z oblasti empirických věd nemůže svobodnou vůli ani dokázat, ani vyvrátit. Jedná se o zcela odlišné světy.

Pokud by svobodná vůle závisela na něčem empirickém (třeba obsahu ozonu ve vzduchu) nebo pokud by šlo ve výsledku jen o nutné uspokojení vlastní sebelásky, nejednalo by se o svobodnou vůli.

Má-li mít morální hodnocení jakýkoli význam, musíme svobodnou vůli předpokládat. Stejně tak pokud se máme považovat za myslící či milující bytosti, musíme předpokládat, že myslíme či milujeme svobodně. (Tedy nejen jako výslednice sociálních či biologických algoritmů.) Navzdory tomu, že jsme na čistě biologické či sociálně-kulturní rovině podmínění, můžeme například zkoušet jednat správně, ačkoli to není pro nás osobně nijak výhodné.

Svobodná vůle je tedy prakticky nutná, ačkoli nelze empiricky ani teoreticko-logicky dokázat, pokud jsme lidmi a máme vlastní nezcizitelnou důstojnost, stejnou jako jiní lidé.

Václav Vopat

Hloubka očišťuje srdce

Respekt 8/2020

Jsem rád, že se v Respektu našlo místo na recenzi mé knihy Hluboké město. Nicméně mě zarazil přístup, který recenzentka Karolína Vránková zvolila. Pokud píše, že jsem byl proti památkové ochraně Transgasu, čtenář může nabýt dojmu, že jsem se účastnil procesu prohlašování, respektive neprohlašování Transgasu za kulturní památku. Neúčastnil. Ještě podivnější je, že autorka vynechává případy, kdy jsem se o ochranu jiných staveb 20. století naopak zasazoval. To zřejmě nezapadá do jejího obrazu mé osoby.

Termín autismus nepoužívám pro „poválečnou modernu“, jak tvrdí Vránková, ale pro konkrétní domy, které si netykají s městským prostředím. Staveb, jako je kostel v Tampere ze sedmdesátých let 20. století či British Library, rozplánovaná od šedesátých let, a mnoha dalších z této doby, si naopak vážím. I roztěkaný čtenář sledující pouze obrázky si může všimnout protikladu mezi vizuálním chaosem Jižního Města na jedné straně a klidným mikrosvětem sídliště Chrenová v Nitře na protější straně knihy. Čili: i pod slovem sídliště se skrývají někdy více a někdy méně úspěšné projekty. „Zájem o sídliště“ tedy sdílím, jen myslím, že na rozdíl od dřívějška už není povinné, aby byl vždy „pozitivně laděný“.

Pokud autorce připadá má kniha bezútěšná, pak je mi to líto. V knize uvádím řadu příkladných řešení jak architektury, tak rozsáhlejších urbanistických struktur, která se podle mého soudu povedla, a to ne kdysi ve středověku, ale právě v současnosti. Samozřejmě uvádím i opačné příklady, protože existují.

Recenzentka píše, že zpráva o stavu měst, kterou kniha podává, není přesná, je to prý „spíš provokace a lamentace“. Podle jejího názoru je situace lepší než kdy dřív, o čemž prý svědčí činnost občanských iniciativ a sebevědomých samospráv. Skutečnost je ale taková, že občanské iniciativy musí znovu a znovu hájit zájmy obce právě proti těmto samosprávám. Pokud někdo nevidí, že občanské iniciativy tu mají dost práce, pak asi žije v jiném světě než já.

Pavel Kalina

Ukrajinci to risknout chtějí

Respekt 8/2020

Velmi mě potěšil uvedený rozhovor. Je vidět, že na Ukrajině jsou politici, kteří jsou sice pro mě noví, ale mluví rozumně a k věci. Kéž by jich bylo více a také bylo více podobných článků. Bohužel se mi stále připomínají rozhovory s našimi „konzervativními“ politiky, kteří se v nich zabývají věcmi mnohem méně podstatnými – nebezpečím od cyklistů, LGBT komunity apod. – a tomu věnují své hlavní úsilí.

Jaromír Kolouch

Socialismus se nevrací oknem;

Vrátit jim důstojnost

Respekt 9/2020

Nechci ponechat bez komentáře následující dva výroky pana redaktora Švehly. V komentáři Socialismus se nevrací oknem tvrdí: „Školy tedy nemusí vybavit žáky znalostmi o všech podobách propagandy, mají ale upozornit na nebezpečí té, která nás ohrožuje.“ Samozřejmě, škola nemusí, ale proč na ni neklást vyšší nároky? Škola by měla podle mého názoru vést k tomu, aby žáci byli schopni rozeznat různé formy propagandy. A to, zda nás určitá forma propagandy ohrožuje, či nikoli, přece žáci nemají přijímat bez výhrady jako fakt, který jim předkládá autorita. Od vašich redaktorů bych čekala i vysvětlení, podle čeho rozlišují propagandu „neškodnou“ od té „ohrožující“, respektive aspoň stručný přehled různých podob propagand, jak je chápou oni sami.

V glose Vrátit jim důstojnost se pan redaktor Švehla přiklání k ukončení klecového chovu slepic s tím, že toto rozhodnutí „vyžaduje velmi málo, jen trochu peněz nebo drobnou změnu v jídelníčku“. Podotýkám, že mým oborem je psychologie, nikoli chov drůbeže, ale přesto mě napadá spousta otázek, namátkou: a) Pokud tímto krokem dojde ke zdražení vajec, jak je ošetřeno, že chovatelé budou moci promítnout zvýšení svých nákladů do výkupních cen a nebudou na tom finančně tratit? b) Máme dostatek prostoru na to, abychom všechny slepice chovaly ve výbězích, nebo to bude znamenat zmenšit chovy? c) I kdybychom měli dostatek prostoru, je vůbec možné chovat tolik slepic ve volném výběhu pohromadě, aniž by se například zvýšil počet jejich zranění, nebo to bude znamenat zmenšení počtu slepic v jednotlivých chovech?

Všechny tyto otázky vedou k jedné ústřední – pokud konec klecových chovů bude znamenat zvýšení jejich dovozu, lze zajistit, aby dovážená vajíčka nepocházela z klecových chovů? A neměl-li by se zvýšit dovoz, má pan redaktor spočítáno, o kolik vajíček na hlavu bychom měli zkonzumovat méně, abychom byli stále soběstační? Pokud tyto výpočty má, byla bych ráda za jejich sdílení. Pokud tyto výpočty nemá, prosím o vysvětlení, jak dospěl k názoru, že to vše bude stát „trochu peněz a drobnou změnu v jídelníčku“.

Jarmila Kubáňková, Ph.D.