Už druhý týden po indickém svátku Díválí čističky vzduchu v našem bytě nedaleko Dillí hlasitě hučí. Jedou totiž na plný výkon, ale nedaří se jim dostat hladinu PM 2,5 pod normu, která je 25 mikrogramů prachových částic na metr krychlový vzduchu. Ráno je to nejhorší. Venku je bílá „mlha“. Podle toho, že nevidím protější budovy, hádám, že je venku tak okolo 300. Kouknu na aplikaci, která v reálném čase měří čistotu venkovního vzduchu, a můj odhad se potvrzuje: vzduch venku je „very unhealthy“. Do oběda se bude situace zhoršovat na „hazardous“ a okolo druhé odpoledne se zlepší na pouhé „unhealthy“.
Už doma nasadíme dýchací masky, utěsníme na nose a svižně vyjdeme ven ke školnímu autobusu. Dnes jedu do školy s dětmi. Svezu se tak do Dillí, kde mám naplánovanou procházku. Přestože je venku „plynová komora“ – jak Dillí nedávno pojmenoval „Delhi Chief Minister“, na ulicích je čilý ruch, a přede dvěma dny se tu dokonce uskutečnil běh na deset kilometrů. Můj známý, který v okolí Dillí běhá, říkal, že sice umře dřív, zato se spoustou běžeckých medailí.
Díky opatření, podle kterého jezdí auta jen se sudou, nebo lichou poslední číslicí, je v ulicích asi o milion automobilů méně, ale s úrovní smogu to nepohnulo. Jeho hlavní příčinou je totiž vypalování polí v okolí Dillí a pálení odpadků.
Dnes se nás sešlo navzdory smogu docela hodně – okolo třiceti lidí z řad expatů si přišlo poslechnout historický výklad o Červené pevnosti, která je ve Starém Dillí. Čtyři členové naší skupiny pro nás připravili kompletní obsah a logistiku dnešní procházky včetně brožurky a oběda. Minulý týden byla role průvodkyně a organizátorky na mně. Kupujeme si vstupenky u pokladny pro indické ženy za indickou, nikoli turistickou cenu. Podstupujeme osobní prohlídku, naše tašky jedou rentgenem. V rozlehlém areálu zahrady tušíme v mlze siluety budov. Od místních nás odlišuje na první pohled nejen barva pleti, ale i naše západní oblečení, které je fádní ve srovnání s barevnými sárí indických turistek. Při skupinové fotce pózujeme s dýchacími maskami a fotograf nás nabádá k úsměvu. Potom nám velí, ať se nadechneme, zadržíme dech a zapózujeme bez masek. Místní lidé masky nenosí. Považují je buď za drahé, nebo za zbytečné.
Zlatým hřebem vycházky je jízda cyklorikšou úzkými uličkami tržiště Dharampura. Vyzáblý muž s velkou námahou šlape do pedálů, aby mě a kamarádku vyvezl do mírného kopce, přičemž s neuvěřitelnou obratností prokličkuje okolo troubících skútrů, plně naložených vozíků, ležících psů a toulajících se krav. Projíždíme uličkou s papírnickým zbožím, se svatebními dekoracemi, se třpytivými oděvy, s galanterií, s bižuterií… Třpytky všech barev se mi míhají před očima. Nestíhám vstřebávat všechny vjemy. Blyštivé zboží kontrastuje se špínou ulice. Nad hlavou sleduji chaotické shluky drátů elektrického vedení. Když se po hodině z labyrintu tržiště dostáváme pryč a přejíždíme do restaurace na oběd, cítím úlevu. Sama bych něco takového nepodnikla.
Odpoledne se ráda vracím do naší domácí vyčištěné bubliny. Koukám, že hodnota PM 2,5 je v bytě nad normu, tak půjdu hledat, kde je škvíra. Dřív jsem nevěděla, jak účinnou zbraní proti smogu je široká lepicí páska, kterou je zapotřebí důkladně zalepit všechny mezery mezi okny, včetně větráků a digestoře. Má to ale jednu velkou nevýhodu – v bytě jsou pak vysoké hodnoty oxidu uhličitého. Ten řešíme nákupem rostlin, které údajně čistí vzduch. Cítím, že mi chybí kyslík. Už se nemůžu dočkat, až se o Vánocích nadechnu voňavého pražského vzduchu.
Autorka je expat v Indii.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
