Je to otázka moci

V Respektu víme, jak je důležité, aby práva žen měla své influencery, stejně jako nutnost vidět svět v jeho hlubších souvislostech. Rozhovor s Johannou Nejedlovou pro vás tedy v rámci akce 100 dní za 100 odemykáme. I ty můžeš být influencerem pro dobrou věc.

Představte si soutěž o nejvýraznější mladou evropskou aktivistku, v jejímž finále je Greta Thunberg. Vypadá to, že globální celebrita boje se změnami klimatu nemůže mít vážnou soupeřku. Počátkem prosince ji ale porazila osmadvacetiletá Češka Johanna Nejedlová, která se věnuje úplně jiným tématům. Učí rodiče, jak mají s dětmi mluvit o sexu, barmany, jak řešit sexuální obtěžování jejich hostů, a úplně všechny faktu, že sex má být příjemný a musí si to myslet oba jeho aktéři. Spoluzakladatelka spolku Konsent to dělá s lehkostí, která evidentně boduje i u nejmladší generace.

Získala jste cenu Women of Europe pro aktivistky do třiceti let za „posilování hlasu mladých žen v Evropě“. Kdy jste měla naposled pocit…

… že jsem mladá?

Ne. Že jste posílila hlas mladých žen.

Naposled před čtrnácti dny, kdy nám napsala jedna holka o tom, jak jela na výlet do Budapešti, a protože je právě single, tak se přihlásila na Tinder, s někým se tam propojila a dohodla si s ním rande. Ale na cestě domů k tomu klukovi jí došlo, že vlastně nechce spát s někým, koho nezná. Dlouho se rozhodovala, jak mu to má říct, jestli mu to vůbec má říct, a k tomu všemu měla pocit, že když už si něco začala, tak to musí dokončit. Nakonec se odhodlala, on to vzal v pohodě a nabídl se, že ji doprovodí domů.

Zvenčí to nezní úplně jako zázrak prozření. Co tahle story znamená pro vás?

Jestli o něco usilujeme, tak přesně o tohle – aby si lidé uměli vytyčit hranice a nedělali nic, co jim je nepříjemné, jenom proto, že mají pocit, že se to má. Reakce toho děvčete znamená, že práce, kterou děláme, má smysl. Chceme, aby lidé respektovali druhé, vnímali jejich signály a k sexuálnímu násilí ideálně vůbec nedocházelo. My tady nejsme proto, abychom něco vyhlašovali do světa.

A sbírali ceny.

A konejšili si ega. Jsme tady proto, aby se lidem líp žilo. Ozývají se docela často, zhruba jednou za čtrnáct dní. A nejen ženy. Nějaký kluk napíše, že zkouší o konfliktech mezi lidmi jinak přemýšlet, že se zeptal žen ve svém okolí a pomohlo mu to zformovat si pohled, který předtím neměl. Nebo holka, která chodí do naší svépomocné skupiny a potkává se s dalšími lidmi, kteří zažili nějaké násilí. A může si tam povídat třeba o tom, jak to má říct svému klukovi.

Mluvit i o mužích

Zní to dobře, ale zároveň je možné namítnout, že ženy už přece v dnešní době není potřeba posilovat, protože prostě mají možnost se ozvat. Proč je to tedy nutné?

Možnost sice teoreticky mají, ale pořád k tomu nejsou dostatečně povzbuzované. Jako holčičky jsme vychovávané k tomu, abychom byly poslušné a abychom si nechaly mnohé líbit. Když vás kluci tahají za vlasy, tak vám řeknou, že to znamená, že se jim líbíte. Když v sedmé třídě říkáte holkám, že je to vlastně super, když jim někdo trochu ubližuje, tak jak od nich můžete očekávat, že se o pár let později budou umět vůči tomu vymezovat? A i když to udělají, stejně jim pořád někdo vykládá, že ozývat se nemají, že dělají z komára velblouda a vůbec že mají být rády, že o ně někdo jeví zájem. A neplatí to jen pro toto téma – ženy mají třeba možnost se vyjadřovat v on-line prostoru, ale často to nedělají, protože jsou shazovány nebo sprostě napadány.

To je koneckonců váš případ. Litovala jste někdy, že jste veřejně promluvila o tom, že jste byla znásilněna?

Nikdy jsem toho nelitovala. Jestliže má každá desátá žena zkušenost se znásilněním, ale téměř žádná o tom nemluví, tak ten problém marginalizujeme a není možné ho řešit. Ale zároveň je pro mě obtížné být s tím spojována, protože mám pocit, že jsem dávno za tím. Nelíbí se mi, když se o mně mluví jen jako o ženě, která zažila znásilnění. Stigmatizuje mě to, dělá to ze mě oběť. Nějakým způsobem mě znásilnění ovlivnilo, ale zároveň nemám pocit, že by to bylo nějak zásadně definující.

Bez veřejně sdílených příběhů se zjevně neobejdeme. Přesto je namístě otázka, proč by vůbec někdo měl sdílet nejbolestnější události života druhých.

Určitě si nemyslím, že je to něčí povinnost. Pokud na to někdo má sílu, tak mluvit je hodně důležité. Třeba hnutí MeToo udělalo z anonymních statistik příběhy konkrétních lidí, pro řadu lidí příběhy jejich blízkých. A když jsme u čísel, mrzí mě, že se pořád soustředíme na čísla o ženách a zcela pomíjíme čísla o mužích. Přitom máme výzkumy, v nichž šest až osm procent mužů přiznává, že někoho znásilnili. O tom bychom se měli začít bavit.

Jak se má tohle nastartovat?

Má to několik rovin. Prevence se obvykle soustředí na rady, co dělat, aby se vám něco podobného nestalo. Jenže tomu nikdy úplně nezabráníte a navíc ztěžujete pozici obětem, které pak mají pocit, že nějak selhaly, že neudělaly, co měly. Oběťmi jsou obvykle ženy, čili debata se zužuje na to, co by ženy měly či neměly dělat. Jenže muži jsou častěji pachateli, proč by tedy měli být z diskuse o sexuálním násilí vynecháni?

Zároveň je klíčové úplně se všemi mluvit o konceptu souhlasu. Jak známo, sexuální násilí není způsobeno nějakou neovladatelnou touhou, jde spíše o zneužití moci. Snažíme se poměr moci vyrovnat. Lze tedy předpokládat, že ve chvíli, kdy začnou mít moci víc i ženy, budou ji zneužívat také ony. Proto se soustředíme na to, aby o souhlasu – a jakou roli v něm hraje moc –, věděli všichni.

Cenu jste dostala v Bruselu a v poslední době hodně cestujete po Evropě i po světě. Všimla jste si ve vašem „oboru“ nějakého zásadního rozdílu mezi Českem a jinde?

České prostředí je specifické v tom, že je dost negativně naladěné nejen vůči debatě o ženských právech, ale právě i vůči debatě o sexuálním násilí a obtěžování. Boj proti násilí na ženách je ve spoustě jiných zemí brán pozitivně, a to i v zemích relativně konzervativních, u kterých bychom čekali, že budou méně pokrokové. Příklad za všechny – v Makedonii není až takový problém se k těmto věcem hlásit. Istanbulskou úmluvu tam ratifikovali v celospolečenské shodě.

Čím si to vysvětlujete?

Myslím, že roli hrají dva aspekty. Jednak toto téma v Česku pořád ještě nechceme vidět jako důležité a ženy o něm nechtějí mluvit, zejména ty starší a taky ženy úspěšné, protože nechtějí ukazovat slabost. A pak logicky necítí ani potřebu pomáhat ostatním.

O sexuálním násilí se ale celkem dost mluví. A v poslední době i v Česku. Nemáte obavu, že se zmíněné negativní naladění ještě zesílí?

Zaprvé se o tom stále ještě nemluví dostatečně. A v Konsentu si myslíme, že je klíčové problémy nejen pojmenovat, ale taky navrhovat řešení. Jen tak zajistíte, aby vás lidé nepřestali poslouchat. Možná proto je baví a oslovuje, co děláme.

Je součástí strategie důraz na design, hravost, vtip, tedy jistý cool faktor, patrný v materiálech a stylu komunikace Konsentu?

Určitě se snažíme nebýt útrpní. Mně už dnes hodně vadí obrázky uplakaných žen s modřinami, s tím se nechci identifikovat. K ničemu to neinspiruje a raději nad tím zavíráme oči. Vizuál a další věci se snažíme budovat tak, aby hlavně mladí lidé viděli, že věnovat se tomuto tématu může být také zábava. A i když jsme vyčerpaní, tak dost často děláme věci, které nás baví a děláme je tak, jak nás to baví. Snažíme se ukázat, že být aktivista může být velmi cool – můžete jezdit po světě, mluvit s lidmi, kteří sdílejí vaše hodnoty, nějak to téma „nosit“.

Děláme to, co potřebuje stát

Konsent existuje čtyři roky a za tu dobu se výrazně rozšířil tým i počet aktivit. Překvapuje vás to?

Ano. Vzniklo to jako aktivistická skupina, kdy jsme si společně s Kateřinou Kiliánovou myslely, že chvilku budeme mluvit o tomhle tématu a pak to bude vyřešeno. A my půjdeme dělat něco jiného.

Plán dělat něco jiného tedy mimochodem stále trvá – v horizontu dvou tří let bych tuhle práci chtěla přenechat někomu jinému a posunout se dál. Teď ale hodně rosteme a lidi, kteří s námi chtějí spolupracovat, už spíše odmítáme, protože to kapacitně nezvládáme. V hlavním týmu je nás šest, kteří na nějaký úvazek pracujeme v kanceláři v Praze. Pak máme skupinu v Brně, kterou koordinuje jedna z našich lektorek. Lektorů, kteří vedou workshopy ve školách a v barech, máme asi dvacet a k tomu zhruba čtyřicet dobrovolníků.

Vaše pracovní pozice se jmenuje GHB – general head of board. Proč si střílíte z korporátní kultury?

Z korporátu jsme si maličko utahovali. Teď se ale naopak snažím tomu prostředí porozumět, jelikož pro něj chystáme řešení sexuálního obtěžování. Dělali jsme si spíše legraci ze zkratek. GHB je zkratka pro „znásilňovací“ drogu, která se dává lidem do pití. Z webovek to musí zmizet, byl to spíš interní vtip.

Jste tedy ředitelka?

Rozhodnutí děláme kolektivně a konsenzuálně, ale ve finále jsem to já, kdo koordinuje většinu věcí a na mně leží odpovědnost za ta rozhodnutí.

Když jste cenu přebírala, zmínila jste, že dostávat ceny je hezké, ale nájem se z toho nezaplatí. Koho z vás práce pro Konsent živí?

Každý, kdo u nás pracuje, má ještě nějakou jinou práci s vyšším příjmem. Takže je to vlastně hobby. Rádi bychom se ale posunuli do fáze, kdy to hobby nebude, protože je to časově náročné a leží na vás velká zodpovědnost. Na chod zatím spotřebujeme okolo sto tisíc měsíčně, včetně odměn pro všechny lektory. Nechci, aby takto odpovědnou práci dělal někdo zadarmo. Zároveň ale máme třeba štěstí, že kancelář máme zadarmo u kamarádů, kteří vyrábějí limonády.

Proč je důležité, aby se v neziskové sféře často mluvilo o penězích?

Neziskové organizace dnes nejsou v úplně ideálním postavení a je na ně vyvíjen velký tlak. Jsou často kritizované, mimo jiné i za to, že berou peníze od státu. Jenže když se na to podíváte blíž, zjistíte, že ty peníze jsou velmi malé. A především – neziskovky často plní plány státu. Je řada činností, které stát z nějakých důvodů dělat nechce nebo neumí, takže je outsourcuje. Vypíše dotační řízení a očekává, že za tyto dotace práci udělají neziskovky. Jenže dnes se to vychyluje – akční plán zůstává, ale dotace se škrtají. Jsou vypsané plány, které by se měly realizovat, ale nikdo je nerealizuje. Lidé si často myslí, že neziskovky dělají za státní peníze práci, kterou si samy vymyslely. Ony však dělají práci, kterou stát potřebuje a sám ji požaduje.

Rodiče učíme, jak mluvit s dětmi o sexu. Předpokládat, že to vyřeší škola, není úplně ideální a rodiče současně dost často rozhovor o sexu odkládají.

Když sháníte finance u soukromých dárců, narážíte na nějaké překážky? Režisérka Tereza Nvotová, která natočila o znásilnění film, mluvila o tom, že hodně firem mělo problém spojovat svou značku s tímhle tématem.

Narážíme. Stereotypy nesdílejí jen běžní lidé, ale i manažeři velkých firem. Nejsme ještě tak daleko, aby tohle téma považovali za nosné. Na druhou stranu kampaň Respekt je sexy, který se věnuje nočnímu životu a obtěžování v barech, podporuje Absolut vodka. To mi připadá hodně důležité z toho důvodu, že téma, které řešíme, je spojené s alkoholem, takže jsem ráda, že to alkoholový brand bere za své. A také nás podporuje výrobce kondomů Primeros. Je super, že sdílejí naše hodnoty a jsou ochotni se za ně postavit.

Mluvme o tom lepším

Mezi vaše aktivity patří i workshopy sexuální výchovy na školách. Máte spočítané, s kolika dětmi jste celkem mluvili?

Zatím jde zhruba o dva tisíce dětí. To je sice hezké, ale v Česku je šest tisíc škol, což nemáme nikdy šanci obsáhnout. Takže teď chceme začít vzdělávat učitele. A opět – uvidíme, jestli na to dostaneme peníze. Když workshop dělají naši lektoři, děti k nim mohou být třeba otevřenější, ale zároveň to není systémové. Chceme učitele učit, jak si sestavit takový program, o jakých tématech mluvit, jak vůbec mluvit o sexuálním násilí nebo o jiných formách násilí a v jakém kontextu, třeba genderovém, jak působit preventivně.

Zároveň jsme také začali pořádat workshopy pro rodiče. Učíme je, jak mluvit s dětmi o sexu. Předpokládat, že to vyřeší škola, není úplně ideální a rodiče současně dost často rozhovor o sexu odkládají. Snažíme se je vést k tomu, aby tomu byli otevření od nízkého věku dítěte a aby se nevyhýbali klíčovým tématům, třeba pornu.

Jak dnes zdejší děti a teenageři otázky kolem sexuality vnímají?

Zajímavý je rozdíl mezi základními a středními školami. Mladší děti nevidí nic divného na tom, když si holka pozve kluka domů, ty starší už v tom čtou nějaký význam, a když je řeč o nějaké problematické situaci, je vidět, že víc podléhají stereotypním představám. Ale pořád se s nimi dá dobře diskutovat. A připadá mi, že v řadě tříd už lze narazit na lidi, které téma sexuálního násilí, souhlasu se sexem nebo i ženské emancipace zajímá, sledují blogerky, youtuberky, které to téma řeší, a jsou o tom schopni docela pokročile mluvit. Kluci často oceňují, že mají díky nám možnost slyšet názory holek.

Co víte o tom, jak dnes vypadá sexuální výchova na školách a jak moc se jí věnují?

Dřív jsem měla tendenci školy kritizovat, a to právě na základě toho, co se dozvídáme od dětí, které často mluví o tom, že žádnou sexuální výchovu neměly nebo nebyla moc dobrá. Ale pak mi došlo, že fakt, že si nás tam pozvou, je součást sexuální výchovy. Takže to možná zas tak tragické není.

Byla jsem na jednom vašem workshopu a překvapilo mě, jak byla skupina třináctiletých kluků a holek schopná o sexu mluvit věcně, klidně a velmi otevřeně. Je to běžné?

Je to hodně různorodé. Občas je z nich obtížné něco dostat, někdy trvá, než se odhodlají o tématu mluvit. Nevím, jestli je to studem. Spíš si myslím, že jsou zvyklí, že jsou po nich neustále vyžadovány správné odpovědi, takže se bojí něco říct, aby nevyslovili nějakou hloupost. Ale sex už podle mě není takové tabu, jako když jsme byli malí my.

Jedna z věcí, která dnes dospělé evidentně děsí, je snadná dostupnost porna a nízký věk, kdy s ním děti udělají první zkušenost. Zaznamenali jste, že by je to nějak ovlivňovalo?

Je to škola od školy. Někde shazují ostatní, co se na porno nekoukají, že jsou malé děti. Často na to ale umí nahlédnout i trochu kriticky. Někde už mají – většinou holky – povědomí o alternativních pornografických produkcích, které se snaží nereprodukovat stereotypy, jež jsou v mainstreamovém pornu. Hlavní myšlenku, že porno není realistické, ale v hlavě mají, byť je otázka, do jaké míry jen správně odpovídají na otázku a do jaké míry si to skutečně uvědomují. Na workshopu máme jen velmi omezený čas na diskusi o pornu. Nemáme tolik prostoru se s nimi o tom bavit, ale je určitě třeba ho reflektovat. Je dobré jim říct, že na pornu může také vzniknout závislost a může ovlivnit sexuální život. A to jak pozitivně, tak negativně.

S tím souvisí fakt, který jsme už naznačily. Nikdo dnes přesně neví, jak vypadá sexuální výchova na českých školách. Je to problém?

Sexuální výchova měla projít reformou, stále k tomu však nedošlo. A to je problém. V roce 2010 narazilo ministerstvo školství s pokusem o reformu na odpor velmi konzervativních školských kruhů, které nejsou nějak početné, ale jsou velmi hlasité. Ustoupilo se jim. Nemáme úzus, co konkrétně by v sexuální výchově mělo být. V rámcových vzdělávacích programech je velmi obecně vymezeno, co by mělo zaznít, ale velká shoda na tom není. Takže pořád platí, že se sexuální výchova i po obsahové stránce liší škola od školy, učitel od učitele. A bohužel se stále klade důraz na negativní informace – pohlavní nemoci a podobné věci. Sex však lidé provozují proto, že chtějí zažít něco příjemného. O tomhle by se mělo mluvit.