Zachrání nás generace Z?

Zpočátku to vypadá jako přerostlá školní výprava, která čeká na odvoz autobusem. Pět stovek středoškoláků se na náměstí Nibelungů v centru jihoněmeckého Pasova jen těžko vejde – a policista, jeden z mála dospělých široko daleko, je jemně žádá, ať se drží na chodníku a nevstupují do silnice. Pořád však přicházejí další a další. V jedenáct dopoledne je nejvyšší čas, aby se dav klábosících a rozveselených teenagerů vydal na plánovaný pochod. Na první pokus se ale k všeobecnému pobavení shromáždění vyráží na opačnou stranu.

Napodruhé už to vychází: středoškoláci z padesátitisícového Pasova se předminulý pátek poprvé přidali k desítkám tisíc svých vrstevníků, kteří po celém západním světě od konce loňského roku stávkují a snaží se tak donutit politiky, aby přijali daleko tvrdší opatření proti globální klimatické změně. Stávka znamená ve středoškolském slovníku rodiči omluvená hodina z vyučování. „Němčina,“ odpovídá ještě před začátkem demonstrace sedmnáctiletý gymnazista Jonas Strauss na otázku, o jaké nové znalosti aktuálně přichází, a protáčí při tom oči v sloup. „Proč si někdo myslí, že chceme jenom zatáhnout školu? Že nemám jinou motivaci? Třeba že mám obavy. Nebo vztek. Nebo že chci říct, co si myslím a co je podle mě důležité,“ dodává řečnicky.

Následující hodina mu dává za pravdu. Transparenty s nápisy „Proč se učit pro budoucnost, která nebude?“ nebo „Neměňte klima, měňte systém“ jdou nad hlavy a studentský had se táhne městem. Těch, kdo to cestou otočí do obchodního centra či bistra, je minimum. Zbytek se dostává do varu, popěvky a skandování jsou čím dál smělejší. Když dojdou k cíli, před pasovskou radnici, je z toho už regulérní a pořádně hlasitá demonstrace, ve které se stručné improvizované proslovy organizátorek poněkud ztrácejí.

„Povedlo se to. Je skvělé, že jste tady a že vás přišlo tolik,“ děkují řečnice zúčastněným a za hodinu a půl se jde zpátky do školy nebo domů. Do kroniky si bavorské maloměsto může zapsat, že i zdejší studenti se připojili k hnutí, které inspirovala šestnáctiletá Švédka Greta Thunberg. Ta se svou protestní stávkou proti společenské laxnosti tváří v tvář klimatické krizi začala loni v září před švédským parlamentem. V průběhu následujících týdnů se k ní přidávaly desítky a nakonec desetitisíce následovníků v západní Evropě, Austrálii či Kanadě.

V Nizozemsku probíhala vzrušená debata, proč se v sousední Belgii scházejí mohutná shromáždění a v nizozemských městech nic (tamní studenti ji zakončili počátkem února tisícovými protesty v Haagu a Groningenu), a Greta Thunberg si vysloužila pozvání na letošní kolo ekonomického fóra v Davosu. Kontrast byl značný: hodnostáři globálního světa dorazili koncem ledna do Švýcarska v patnácti stovkách soukromých letadel, Greta Thunberg jela den a půl vlakem.

Greta i její vrstevníci z Pasova se narodili okolo roku 2000, říká se jim generace Z a spoustu lidí tohle označení svádí – tak jako mnohokrát v minulosti – k úvahám o tom, co mají společného s generací svých rodičů a jak zásadně se od ní liší. Bez ohledu na ně je jisté, že tuhle masu už dnes není možné přejít mávnutím rukou.

No a co?

Všichni víme, že generace Z se narodila do světa dotykových displejů a nezná svět bez internetu a sociálních sítí. Ne snad, že by přesnému fungování digitálních technologií rozuměli lépe než jejich předchůdci, ale jsou přirozenou a nedílnou součástí jejich životů. Počítáno na vysokoškolské tituly zde vyrůstá (alespoň v západním světě) nejvzdělanější generace v dějinách. Stejně jako generace, kterou staré hranice světa jejich rodičů – mezi státy, národnostmi nebo barvami kůže – vzrušují čím dál míň.

Co je vzrušuje místo toho, to je pro sociology a psychology logicky pořád hádanka. Spolehlivých dat je zatím málo. To, co o dnešních teenagerech a raných dvacátnících víme, je kombinace menšího počtu seriózních sociologických prací, průzkumů globálních firem, jež hledají cestu k budoucím zaměstnancům, a marketingového přehánění, které zase hledá ochotné zákazníky. Je však nepochybné, že svět zažívá velkou vlnu mladického angažmá. Jedním příkladem jsou pochody jako ten v Pasově, ve Spojených státech to jsou také teenageři, kteří systematicky a s jistým úspěchem bojují proti tamní dostupnosti střelných zbraní a epidemii masových vražd. A bez ohledu na dosud nezodpovězené otázky jsou jedinci jako Greta Thunberg pro spoustu lidí důkazem, že příslušníci této generace zásadně promění náš svět. A netýká se to jen západoevropských měst a strachu o ohřívající se planetu.

Kupříkladu na tuzemské střední školy klimatické protesty zatím nedorazily. S protestními stávkami už ale zdejší středoškoláci zkušenosti mají. Loni v březnu se stovky z nich zúčastnily stávky „Vyjdi ven“ a spolu se studenty vysokých škol žádali prezidenta Miloše Zemana, aby nejmenoval trestně stíhaného premiéra a aby tehdejší Babišova vláda v demisi nedělala žádná zásadní rozhodnutí. Tváří Vyjdi ven v Jihlavě byl Dominik Hána (19). Stal se jí narychlo a nečekaně. Se spolužákem se o konání protestní stávky dozvěděli v pondělí večer, do čtvrtka se jim s pomocí letáků, Facebooku a studentské šeptandy povedlo dostat před budovu tamního gymnázia dvě stovky lidí.

„Byla to první celostátní studentská akce, kterou jsme zažili. Litovali bychom, kdybychom to propásli, takže jsme ani chvilku neváhali,“ vzpomíná. Ochota jeho vrstevníků protestu se zúčastnit ho zaskočila. Jihlavští studenti do té doby nic podobného nepodnikali, a čekal se tedy spíše mizivý ohlas. Řečnit měl právě Hána a dlouholetému divadelníkovi, který sám sebe popisuje jako exhibicionistu, se rozklepaly ruce. „Ale pak to přešlo a ten pocit byl krásný. Hýbete spoustou lidí.“

Když se však zpětně ohlíží za svým březnovým úspěchem, nijak zvlášť ho to nedojímá. „Dvě stě lidí je fajn. Povedlo se nám, co jsme chtěli. Ale co z toho? Je to jedna demonstrace. Upřímně řečeno, zájem o politiku a veřejné věci je mezi lidmi mého věku ve skutečnosti mizivý,“ říká. Zároveň nicméně uznává, že jeho pohled člověka, který se dokáže v hospodě dvě hodiny dohadovat třeba o výsledku parlamentních voleb ve Švédsku, může zkreslovat. A dvě stě demonstrantů v Jihlavě – kde do té doby neměl na studentské akce nikdo ani pomyšlení – o jistém zájmu svědčí.

Tenhle zájem pomohl vyvolat tehdy osmnáctiletý mladík, což bylo pro řadu lidí důvodem k posměškům nebo rovnou nadávkám, soudě podle facebookové stránky jihlavského Vyjdi ven. „Některé příspěvky byly docela drsné, ale tím si hlavu nelámu,“ krčí Hána rameny. Častou výtku – co vlastně ve svém věku ví a jak si troufá mluvit do velké politiky – zčásti chápe. „Ano, mám před maturitou. Nečekám, že bych své zásadní názory někdy změnil, ale třeba se stane. Třeba si po pěti letech zaťukám na čelo. Ani tak Vyjdi ven litovat nikdy nebudu. Beru to jako součást svého vývoje. A naopak bych si vyčítal, že jsem nahlas neřekl něco, o čem jsem byl přesvědčený. I když třeba věci uvidím jinak,“ přemýšlí.

Vývoj je už v běhu. Před loňskými komunálními volbami udělal Dominik Hána „logickou volbu“: jednorázové akce nahradil opatrným vstupem do politiky a stal se podporovatelem Pirátů. Pirátské myšlenky jsou mu blízké a především zná dobře lidi ze zdejší pobočky. „Protestovat je určitě důležité, ale tohle mi dává větší šanci věci skutečně ovlivňovat,“ říká.

Trocha vyhoření

Dominik Hána s politikou a drobnou systematickou prací právě začíná. Devatenáctiletá Lenka Štěpánová ji loni s kusem úlevy hodila za hlavu. Čtyři roky byla členkou České středoškolské unie (ČSU) a  rok ji vedla. V podstatě na plný úvazek, na gymnáziu měla kvůli své funkci individuální plán. „První věc, kterou jsem udělala, bylo, že jsem si koupila tenisky a mikinu,“ směje se. Místo běžného teenagerského šatníku doposavad nosila spíš lodičky a saka: oděv, ve kterém se s politiky a v nejrůznějších expertních skupinách nejsnáz probírá zevrubná proměna českého školství. Což je přesně to, o co ČSU usiluje.

S šéfovskou funkcí skončila, neboť má po maturitě, čeká ji vysoká škola ve Velké Británii – která ale musí rok počkat, protože Lenka Štěpánová  loni na podzim doplatila na to, že poslední dva roky přeceňovala své síly a zhroutila se z přepracování. „Zkrátka jsem tak trochu vyhořela,“ říká teď už zase zdravá dívka. Vynucenou roční přestávku tráví v organizaci Učitel naživo, jež pomáhá získat pedagogické minimum specialistům různých oborů, kteří zjistili, že chtějí učit.

Možná nejviditelnější česká středoškolačka zdaleka nenaplňuje běžnou představu o studentské činovnici, mezi jejíž největší záliby patří příprava „podkladů“ a která se cítí jako doma na schůzích. „Pocit, že dělám smysluplnou práci, byl nejdůležitější. Ale těch důvodů, proč jsem pracovala v ČSU, bylo víc. Skončila jsem s judem a potřebovala jsem to něčím nahradit. Taky jsem byla naštvaný teenager a škola mě dost nudila. Zčásti v tom samozřejmě byla touha být trochu vidět,“ přemítá, „no a taky touha říct, co mě ve škole štve.“

Tuzemská středoškolská unie se snaží o několik věcí. Jsou to víceméně nekonfliktní témata. Omezování dabingu v televizi či pomoc studentům, kteří chtějí na svých školách pořádat besedy nebo poradit se studentskou samosprávou. Kromě toho se ale hlásí o slovo i v debatách o tom, jak se má vlastně ve školách učit a jestli české školství nezaspalo dobu – tedy něco, co může být pro ministerské úředníky či samotné učitele iritující téma, zvlášť když výtky a připomínky přicházejí od náctiletých lidí.

„Když dojde na politiku, věk nám někdo předhodil vždycky. S tím je třeba počítat,“ říká Lenka Štěpánová. A tak časem přišla spolu s kolegy na triky, jak dosáhnout svého i ve věku sedmnácti let. „I když jsme za ty roky leccos přečetli, dávali jsme si hodně velký pozor, abychom nemluvili jako experti. To by nefungovalo. Důležité je nevypadnout z role zvídavých a seriózních, ale pořád jenom studentů,“ říká pobaveně.

Její práce byla v jistém smyslu opakem pochodů a demonstrací proti klimatické změně, které probíhají v evropských městech. „Na tohle ,zvedání povědomí o problému‘ moc nevěřím. Pokud se na to něčím konkrétním nenaváže, opravdovou změnu to nejspíš nepřinese,“ přemýšlí. „Ale je to cool, ne?“

Tohle funguje

„Zvedání povědomí o problému“ může občas začít žít zcela vlastním životem. Své o tom ví Karolína Farská – dnes dvacetiletá Slovenka sledovala 14. února 2017 jednání bratislavského parlamentu o odvolání předsedy Andreje Danka. Když bylo kvůli formalitě odmítnuté, už toho jednoduše měla dost. „Tři předcházející měsíce byly docela hutné, jedna kauza za druhou, tohle byla poslední kapka,“ vzpomíná. Zavolala kamarádům do Bratislavy (sama tehdy žila a chodila do školy v Dubnici nad Váhom, vzdálené od hlavního města sto padesát kilometrů) a rovnou se dohodli, že uspořádají demonstraci. A že se odehraje v dubnu a bude se jmenovat Velký protikorupční pochod.

Za neskromným názvem se původně skrýval skromný záměr. To se změnilo poté, co se ohláška na Facebooku začala lavinovitě šířit a o akci začala psát média. „Nikomu nevadilo, že jsme ve třeťáku na gymplu. Hlad ve společnosti po možnosti nějak projevit nesouhlas byl hrozně velký. Poslední velké demonstrace byly v roce 2011 při kauze Gorila, ale na ty kvůli násilnostem nikdo nevzpomínal rád,“ vysvětluje.

Následující dva měsíce strávila Karolína Farská a úzká skupinka jejích kolegů přípravami demonstrace, s čímž neměli žádné zkušenosti. Když Karolína stála na bratislavském Hviezdoslavově náměstí, kde se manifestace měla odehrát, nevypadalo to vůbec nadějně. „Bylo za pět minut pět hodin a náměstí bylo prázdné. Jen na okrajích stály hloučky lidí, kteří přišli kvůli nám, ale nikdo nevěděl, co má dělat,“ popisuje. Za pár minut se náměstí naplnilo desetitisícovým davem, což bylo největší slovenské protestní srocení od roku 2011. To samé se opakovalo ještě dvakrát, v červnu a v září.

Z požadavků – mezi ně patřilo i odvolání tehdy mocného ministra vnitra Roberta Kaliňáka – se nesplnil žádný. „S tím jsme ale vůbec nepočítali. To zajímavé se začalo dít potom. Lidé se začali nahlas ozývat, povedlo se nám prorazit všeobecnou skepsi a únavu. Možná nám pomohlo právě to, že za demonstracemi stojí studenti, a ne politici. Měli jsme prostě hrozně velké štěstí,“ komentuje Karolína Farská.

Což jí také něco vzalo. Od února v podstatě přišla o svou střední školu. „Jen jsem tam docházela, ale úplně jsem se od Dubnice odstřihla,“ říká. Na sociálních sítích jí chodily stovky sprostých a výhrůžných vzkazů, tehdejší premiér Robert Fico měl z probuzené protestní nálady takové obavy, že začal šířit teorie o tom, že před jedním z pochodů kdosi rozmisťuje po městě dlažební kostky a připravuje tak výtržnosti. „Když mi o půlnoci volal náčelník policie a ručil mi za to, že o ničem neví a udělá všechno pro to, aby se nic nepřihodilo, říkala jsem si, že jde docela do tuhého,“ vzpomíná.

Do tuhého začalo jít na Slovensku loni v únoru po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Obratem vznikla iniciativa Za slušné Slovensko, mezi jejíž hlavní organizátory Karolína Farská patří. „Bylo to přirozené. Navíc se bohužel Kuciakovou vraždou a při následném vyšetřování ukázalo, že jsme od začátku měli pravdu. A bohužel víc, než jsme si mysleli.“

Kromě toho si Farská na poslední chvíli stihla podat přihlášku na vysokou školu, kam se trochu k vlastnímu údivu dostala. Takže by ráda dostudovala a další plány nemá. „Když ale jedu domů vlakem a každý druhý pasažér má na kabátě naši placku a pak tu placku má i prodavačka v Dubnici v potravinách, tak si říkám, že bych tady ještě měla nějaký čas zůstat. Protože tohle funguje.“