K čemu jsou filmy na světě

Loňská kauza s verši „k čemu jsou holky na světě“, kdy autor básně do čítanky pro základní školy přidělil pasivní mateřské role holkám a aktivní dobrodružné role klukům, vzbudila bouřlivou reakci kvůli podporování nezdravých genderových stereotypů. Podstatně nižší míra citlivosti však překvapivě panuje ve vztahu k českým komediím o ženách a pro ženy, které na nezdravých stereotypech nejenže stojí, ale dál je upevňují – většinou za pomoci humoru typu, kdy manžel usne na své ženě během sexu.

Filmy „ze života“, jež trvají na tom, že všechny negativní stereotypy o ženách jsou pravdivé, respektive, že to vlastně nejsou stereotypy, za poslední dekádu vykrystalizovaly do silného proudu tuzemské produkce a patří už nějakou dobu k největším diváckým hitům tuzemských kin. Loňským hitem se s více než půl milionem prodaných lístků stal snímek Po čem muži touží. Nejnovější, letošní přírůstek s názvem Ženy v běhu vidělo jen za první čtyři dny rekordních sto sedmdesát sedm tisíc diváků. Svým způsobem to můžeme brát jako vyvrcholení této linie. Po produkční stránce rutinní film ukazuje, že ženy jsou jen jakési automaty reagující na muže – až do té míry, že i mrtvý muž má větší vůli než stále žijící ženy, které jednají jen proto, aby mu vyšly vstříc. 

Po čem ženy netouží

Ženy v běhu jsou režijním debutem Martina Horského, jehož jméno figuruje v kolonce scenárista u snímků Láska je láska a Život je život. Zápletka je následující: Matka přiměje své tři dcery, které mají problémy ve vztazích (nebo vztah nemají), aby si společně zaběhly maraton. Byl to sen jejich zesnulého otce. A díky běhu si pak každá z dcer vyřeší problémy – jedna přiměje otce svých synů, aby si ji konečně vzal, druhá si doběhne pro fešného single otce se psem, který jí splní přání mít děti, a třetí zapomene na svého ženatého milence v náruči slušného a citlivého trenéra, s nímž má vyhlídky na pěkné večery v divadle na Romeovi a Julii.

Stejné jako další filmy tohoto cyklu mají Ženy v běhu kořeny kolem roku 2009. Tehdy se na špičku žebříčku návštěvnosti s devíti sty tisíci diváky vyšplhala vztahová komedie Líbáš jako Bůh režisérky Marie Poledňákové. Distribuční společnost Falcon se rozhodla vyrobit si vlastní hit a spojila síly s autorkou „komedie století“ S tebou mě baví svět. Líbáš jako Bůh je jakýmsi odvarem režisérčina největšího předrevolučního hitu. Jen s tím rozdílem, že místo skupiny kamarádů se vztahové peripetie týkají jedné multigenerační rodiny a hlavním tématem je příslib romantické utopie s nádechem luxusu v předdůchodovém věku.

Životnost komedie o ženách a pro ženy potvrdily o rok později Ženy v pokušení z dílny producenta Tomáše Hoffmana a režiséra Jiřího Vejdělka, pro něž se tyto filmy staly specializací. Ženám v pokušení se v kinech dařilo ještě lépe – a tyto dva hity zažehly cyklus, který se rozjel naplno v následující dekádě s různou úrovní produkční práce. Hoffman vyprodukoval v roce 2012 volné pokračování svého hitu Muži v naději a Poledňáková udělala totéž s Líbáš jako ďábel. Další, často méně zkušení producenti vycítili příležitost a začali naskakovat do úspěšného vlaku.

Kromě produkčně solidních, přitom myšlenkově konzervativních filmů pro spokojenou střední třídu tak vznikaly i rychlokvašky; a ve své nejméně vydařené podobě se vztahové komedie druhem humoru i vyprávěním, jež se rozpadá do scének a vtipů, přibližují až Babovřeskům nebo Kameňákům. Ne náhodou za některými z nich – Po čem muži touží, Zoufalé ženy dělají zoufalé věci – stojí producenti, kteří mají ve svém portfoliu právě zmíněné série.