Zvířetice

Ach jo, to je celá Evule! Klára se na setkání s ní tolik těšila, a ona si to v hlavě klidně přehodí o tejden. Po telefonu se sice dušuje, jak ji to mrzí, ale co je to platný, když ani není v Bakově. Deset let od maturity je Evule stejně nezodpovědná, jak ji Klára pamatuje.

Zastrčí mobil do kabelky a s povzdechem vykročí k řece. Rodičům oznámila, že přijde pozdě, pokud vůbec – měla v úmyslu si večer s kámoškou pořádně užít. Však se neviděly skoro pět let! Kolikrát Evu zvala, aby za ní přijela do Států, vloni už měla i letenky… Jenže Eva si pak klidně pochroumá koleno! V době, kdy měla sedět v letadle, ležela v nemocnici, a celý léto pak chodila o berlích.

Klára se posadí na břehu a hledí na Jizeru. Voda hází zlatavé odlesky. Hlavou se jí honí, co všechno chtěla s Evulí probrat. Hlavně se těšila, jak si pořádně postěžuje na chlapy. Po rozchodu s Ralfem to potřebuje jako sůl. Malovala si, že pak půjdou třeba tancovat a ona pro dnešek zapomene na všechny ty nepovedený vztahy. Ach jo.

Nahne se nad řeku, ponoří ruku a nechá líný proud olizovat prsty i dlaň. Voda je sametově hladká, teplá.

„Baf!“ kdosi ji málem shodil do řeky, a zároveň ji zachytil, aby nespadla. Vykřikla.

„Mára a Klára

jsou si souzený

Klára a Mára

navždy svázaný,“

recituje hlas za ní oblíbený popěvek někdejší 9. B a směje se od ucha k uchu. Mára. Její první, platonická láska. Zakoukali se do sebe v osmičce, spolu vypracovávali úkoly, spolu se smáli…